Tři roky na pražské speciální škole na mně zanechaly tvrdé psychické následky

Jednadvacetiletý Pražan Matyáš Pilz studuje Fakultu dopravní ČVUT v Praze. Jeho zájmem je doprava, politika, architektura. Když mu byl o prázdninách před třetí třídou diagnostikován Aspergerův syndrom, zástupkyně ředitelky základní školy na Praze 5 doporučila rodičům hned v září, aby syna dali na speciální školu. „Fyzické tresty chápu jako nouzový prostředek, pokud někomu rupnou nervy, ale z těch fyzických trestů s ponižováním je mi dodnes zle,“ vzpomíná v rozhovoru Matyáš na povinnou školní docházku a socializaci ve speciální škole na Praze 5 v letech 2008 až 2011. Vzhledem k tomu, co zažil v rámci povinné školní docházky, vymýšlí nový koncept, jak by školství lépe fungovalo, protože nevzpomíná dobře ani na pražskou speciální školu na Z., kde podle něho bylo 60 % dětí na prvním stupni fyzicky trestáno a některé i denně. Jeden chlapec s dětským autismem byl opakovaně fyzicky trestán za projevy, které byly typické pro autismus, zejména za nezvládnutí situací a meltdowny. Doufejme, že už na této škole výchovné metody jsou v souladu s lidskými právy dětí. Vedení školy je stále stejné a výchovným poradcem je potomek ženy ve vedení. Střety zájmů se však ve školství vůbec neřeší. Matyáš byl také v prvním ročníku na střední škole na Třebešíně v době, kdy zemřela kvůli šikaně jedna z učitelek. I k tomu nám řekne svůj úhel pohledu. (Upozorňujeme čtenáře dopředu, že v textu se hovoří o fyzických trestech na dětech. Rozhovor vedli redaktor Mgr. Šimon Hlinovský a šéfredaktorka ATYP magazínu Dagmar Edith Holá.) Matyáš se narodil na jižní Moravě, ale od jednoho roku žije s rodinou v Praze. Chodil dva roky do běžné školky a předtím ještě do miniškolky. Připadá mu, že ničím moc nevybočoval, ale uvnitř sebe už od čtyř let cítil, že je s ním něco jinak. „Projevilo se to až pak ve škole. Ve školce byla dobrá třída, nebyl tam žádný problémový jedinec,“ říká a dál se zmiňuje, že od zhruba devíti let je členem klubu dopravní historie při DDM Praha 5, a je to první místo, kde si našel kamarády, které má dodnes. „Je to z několika důvodů. Jednak stejné zaměření, různé věkové kategorie, a musím říci, že je to asi nejlepší kolektiv, ve kterém jsem byl. I tím, že to není školní kolektiv, který je povinný, umělý, tohle je kolektiv dobrovolný. Stále jsem tam členem. Lze mě považovat už trochu za koordinátora - podílím se ve větší míře na činnosti klubu (náměty na výlety, návrhy táborového programu a místa ubytování apod.“ Svými slovy tak potvrzuje to, co i jiní autisté říkají, že jim „funguje“ v rámci kolektivu a kamarádství - kolektiv je dobrovolný, vznikl na základě stejného či podobného zájmu, jsou v něm osoby různého věku a ne pouze vrstevníci jako ve třídě.

Šimon: Jako autista máš na něco smyslovou přecitlivělost? Jsem celkově na všechny vjemy dost citlivý. Asi nejméně na ty optické, hodně na zvukové, hodně na čichové, dost na chuťové a navazující na chuťové. Jak se říká, že jsou čtyři chutě, pak jsou ještě nechuťové vlastnosti ovlivňující chuť, což je například pálivost, viskozita, pohyblivost, drsnost povrchu, pak samozřejmě i teplota, vlhkost. I na to jsem dost citlivý. Rovněž na hmatové vjemy. Je to výrazné, ale zdaleka ne tolik jako na ty sluchové. Šimon: Které předměty jsi měl ve škole rád a které ne? První stupeň si zas tak moc nepamatuju, tam bylo všechno vyrovnané, ale pamatuju si, že nejvíc mě nebavil tělák. Na druhém stupni mě hodně bavila chemie a výtvarka (jak s kým). Na ZŠ Vodičkova, kde jsem byl po celý druhý stupeň, jsem měnil třídy. První přechod byl z běžné třídy o sníženém počtu žáků do výtvarné třídy, kde bylo ale 28 žáků. To bylo kvůli vztahům v té běžné třídě, takže jsem 1. prosince přešel do výtvarné třídy a poté, co se běžná třída „vyčistila“, jsem do ní přešel 1. září v osmé třídě. Dagmar: Jak to myslíš vyčistila? Postupně odešli ze školy ti největší problémáři. Byli to žáci, kteří měli 2 až 3 z chování. Někteří z nich šikanovali mě. Šimon: Na šikanu se tě chci taky zeptat, ale až později. Ještě něco tě ve škole bavilo? Bavila mě počítačová grafika, ale ta byla jen jeden rok. Angličtina a němčina mě výkyvově bavily a nebavily. Jako sinusoida s osou X posunutou nahoru. Nejvíc mě asi bavil děják. Zajímám se o historii z období od roku 1740 do roku 1945. Důvodů je tam více. Nesmírně mě fascinuje průmyslová revoluce z hlediska aplikované fyziky napříč historií, a taky je to tím, že mám kladný postoj k maršálu Radeckému. Zemák mě od začátku hodně lákal, ale ta vyučující, kterou jsme měli od šestky do osmičky, to spíš kazila. Pak mě bavil v devítce, kdy jsme konečně měli jinou učitelku. Bavila mě i fyzika a matika, ale v podstatě jen díky tomu, jak to učily naše vyučující. Chemie mě od počátku lákala a bavil mě ten způsob výuky. Fyzika jako předmět mě vždycky hrozně bavila, ale fyzika jako obecná věda mě nikdy nebavila. Štěstí je, že pak na střední jsme měli dobrou fyzikářku. Šimon: U mě to taky vždycky záleželo na tom, co jsme zrovna probírali, ale i na osobnosti učitele. Které předměty jsi neměl rád? Nejraději bych se zbavil hudebky a těláku, ale na druhou stranu na Vodičkově jsem měl obrovské štěstí. Pedagogové věděli o mé diagnóze a byly tam dobré vztahy od začátku, a nepamatuji si, jak se to povedlo, ale dost jsem se bavil se staršími i mladšími žáky. Tím, že jsem se bavil s lidmi z jiných ročníků, tak jsem měl velkou oporu, a ve výsledku i vůči lidem v tom áčku, což byla běžná třída, tam to bylo fakt strašné, ale měl jsem velkou oporu v těch jiných třídách. Šimon: Vzpomínám si, že když jsem chodil na osmileté gymnázium, tak jsem měl taky hodně přátel v nižších třídách, díky tomu, že jsem vedl kroužek mladých zdravotníků. V kolika letech ses vlastně dozvěděl, že máš Aspergerův syndrom? O prázdninách před svými devátými narozeninami. To jsem byl na sídlištní ZŠ na Praze 5. Jakmile se to dozvěděla zástupkyně, nechtěla mít ve škole nikoho handicapovaného, tak doporučila rodičům, aby mě dali do speciální školy. Při komunikaci byla vždy příjemná a protiargumenty rodičů dobře vyvracela. Slyšel jsem, nevím, kolik je na tom pravdy, že prý chtěla zbourat i nájezdové rampy pro vozíčkáře. Naštěstí už jsem ji na webu školy neviděl, když jsem se asi před rokem díval na seznam jejich vyučujících. Kvůli tomu jsem přešel do speciální školy na Zlíchov. Tři roky na Zlíchově na mně zanechaly tvrdé následky, což jsem si začal uvědomovat až v průběhu třeťáku na střední. Ani si nemyslím, že by tam byla vina paní ředitelky. Přijde mi, že paní ředitelka má spíše nedostatečné informace o tom, co se tam děje, a jaké jsou dlouhodobé následky na osoby, které tím prošly, třeba s odstupem deseti let. Nemyslím si, že by to paní ředitelku nezajímalo, nemyslím si, že by to měla jednoduché, také je odříznutá od informací, protože v budově prvního stupně se vyskytuje vzácně a také si myslím, že nemá dostatečný přehled, co se týče těch důsledků. Paní ředitelka byla vždycky dost příjemná, nikdy jsem s ní neměl problém a snažila se vyjít vstříc. Dagmar: Proč zástupkyně usoudila po tvé diagnostice, že nejsi vhodný pro běžnou školu? Rodiče tě nebránili? Mamka se v danou chvíli dost snažila, nicméně ze strany zástupkyně byl velmi silný tlak. Nešlo o rozkazování ani o výhružky, snažila se prostě nějak smést všechny protiargumenty ze stolu a měla zájem o okamžité rozhodnutí. Pro školu jsem přímo problematický nebyl, byť jsem v kázeňském sešitě měl několik poznámek. Pro paní zástupkyni bylo problematické to, že mám diagnózu, a to jí stačilo k tomu, aby se mne prostě zbavila. Dagmar: Vraťme se k socializaci na speciální škole. Vnímáš ředitelku školy tak, že ta za nic nemůže. To samé říkáš i u střední na Třebešíně, že ředitel za to nemohl (bude v rozhovoru později). Znáš ale to rčení: Ryba smrdí vždy od hlavy…