Individuální vzdělávací plán /IVP/ má být dobrým rádcem pro učitele a asistenta pedagoga. Kdo ho má pro integrovaného žáka vypracovávat? Kdo kontroluje jeho plnění? A co může rodič dělat, když není IVP kvalitní a na „míru“ jeho dítěte?
Je IVP zbytečný papír?
„A k čemu je ten IVP dobrý, zase zbytečné papírování navíc, vždyť ani nevím, co tam mám napsat,“ stěžuje si jedna učitelka druhé.
„Tak nevím, co mám s tím Pepčou přesně dělat a učitelka mi není schopná pořádně poradit,“ svěřuje se nová asistentka své zkušenější kolegyni. „A dívala ses do IVP?“ „Hm, tam nic není, samé nekonkrétní řeči o individuálním přístupu, ale co mám konkrétně dělat, to tam není, je to na nic.“
„Tak Honza má z diktátu zase pětku. Bylo to na vyjmenovaná slova a ty měl všechny dobře, ale všude mu chyběly ty háčky a čárky. Prostě tohle nikdy neuhlídá. V poradně říkali, že by učitelka měla poruchu pozornosti zohlednit, ale do IVP to potom ve škole nenapsali. Tak vůbec nevím, k čemu to IVP sestavují,“ informuje svého muže maminka třeťáka.
K výše popsaným situacím v praxi běžně dochází a jejich aktéři mají pravdu, IVP je jen zbytečnou formalitou, jestliže je napsáno jen jako úřední povinnost.
K čemu v praxi může být Individuální vzdělávací plán
IVP je dobrým rádcem a vlastně takovým návodem pro začínající nezkušené asistenty pedagoga a vodítkem pro pedagogy, aby nezapomínali, kde a v čem konkrétně dítě zohlednit a jakousi zárukou rodičům v případě, že k tomuto zohlednění nedochází.
Ideální situace nastává, když učitel a asistent jsou natolik poučení, zkušení a zároveň vstřícní k individuálním potřebám dětí, že vše funguje ke spokojenosti všech zúčastněných, včetně rodičů a IVP se opravdu stává pouhou formalitou. K tomu v praxi někdy dochází, ale jedná se spíše o výjimečné případy.
