Až moc často objevuji komentáře nebo dokonce články v médiích, tvrdící o autistech naprosté nesmysly. Svůj článek bych nejradši nazvala Breaking through the stigma. Asi bych českému článku neměla dávat nadpis v angličtině, ale z nějakého důvodu nemůžu jinak; snad za to může četnost obdobných vyjádření na sociálních sítích, či prostý fakt, že jsem velmi fixovaná na anglosaskou kulturu.
Breaking through the stigma v překladu znamená přibližně něco jako „probíjet si svou cestu ze stigmatu“. Lépe to vyjádřit nedokážu… Vida, další důvod, proč tak nepojmenovat svůj pamflet.
Mnoho z nás zapře vlastní osobnost
Pro začátek tedy: každý jsme jiný. Každý jeden člověk, bytost, entita, „emzák“, existence či prostý zoufalec je UNIKÁT. Máme jiná DNA, jiné otisky prstů, uvažujeme jinak. Autismus je spektrum – my, co jsme na něm, se pohybujeme od těch od vás takřka nerozlišitelných (nemáte třeba nějakého podivného kolegu/spolužáka?) až po „bytosti“ diametrálně odlišné. To, že jsem dala slovo bytosti do uvozovek, nemá znamenat urážku, pouze opět poukázat na fakt odlišnosti. Zatímco já na běžného občana naší rozkošné zemičky působím jako odtažitá, podivná osoba s fialovými vlasy a resting bitch face (další věc, co se špatně překládá… ale asi něco jako věčně na*raný výraz) v černém, jiný člověk kompletně splyne s davem… vzhledově, ale může se stát, že zapře i vlastní osobnost, což ho ničí, a on sám si toho po nějakou dobu ani nemusí být vědom. Vím o takových lidech.
Když je pro člověka světlo jako přeexponovaná fotografie
Ano, může padnout stížnost, že hovořím pouze o nás „vysokofunkčních“, o nás, na kterých to „není vidět“, což bývá podáváno jako něco, na co máme být hrdí. Samozřejmě nemohu mluvit za všechny na spektru, ale vím, že mnoho z nás to považuje spíše za překážku. To, že navenek působíme jako neurotypičtí lidí, neznamená, že se tak cítíme… a snaha žít ve světě přizpůsobeném vám neurotypikům nás vyčerpává. Svět umí být zatraceně zákeřný, když je pro vás denní světlo jako přeexponovaná fotografie, z níž vás pálí oči; když nesnesete ani dotek blízké osoby a neustále zápasíte s úzkostmi a s depresí. Vím, že je to taková hloupá fráze: „Špatně snáším stres,“ ale až vám ji příště někdo řekne, zkuste se nad tím alespoň chvilku zamyslet. A pro vaši informaci – to se bavím jen o nás, kteří jsme alespoň do jisté míry schopni s vámi samostatně koexistovat.
Není autista jako autista
Náš „fenomén“ patrně proslavil film s Dustinem Hoffmanem – Rain Man. Viděla jsem ho jen jednou, před lety, líbil se mi, ale se svou osobou jsem si ho nijak nespojila. Ani mě nenapadlo, že bych měla/mohla mít „stejnou“ diagnózu jako on. Nejsem geniální matematik. Netrvám na každodenní rutině. Nepostrádám schopnost postarat se sama o sebe. To jsou jen tři věty, které mě od Rain Mana odlišují, ale je toho daleko více. Další známou osobou na spektru je Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku. Viděla jsem komplet asi první čtyři série a neuvěřitelně jsem se u nich nasmála. Ale ztotožnit se s ním jako s prototypem autisty nemůžu. Moje OCD rozhodně nedosahuje rozměrů toho Sheldonova, nenosím stále stejné oblečení, svůj názor vyjadřuji poněkud kulantněji a tak bych asi mohla pokračovat dlouho…
Na to, abych vypsala veškeré své problémy, problémy autistů, které jsem kdy potkala, a nějakým způsobem to shrnula, bych potřebovala opravdu hodně gigabytů… Ale pro tuto chvíli si proberme ty „vnější příznaky“, protože si často lidé o autistech myslí, že jsou to pouze ti, co na sebe nedbají, nezajímá je nic módního a hlavu i téměř tvář mají neustále schovanou v kapuci.
Autista si nemůže barvit vlasy
A to z jakého důvodu? Ano, míváme smyslovou přecitlivělost. Barvení vlasů pro mě také není žádná slast, jen si nemyslete… Každopádně začala jsem na červených melírech, šla jsem přes černou, blond… a teď přišla na řadu fialová.
Autista se nestará o svůj zevnějšek
Smutné… Myju se zpravidla každý den (až na výjimečné situace, kdy mi to není umožněno). Jsem to já, kdo doma pere a žehlí (ano, i tohle dokážu), ráda se líčím (když se mi zrovna chce) a mám slabost pro gothickou módu. Věřte si nebo ne, ale jediná v tom nejsem.
Autista nemůže mít tetování
Another mistake, já jedno mám a znám alespoň dvě další autistky, co nějaká mají. Samozřejmě, že to bolí. Jde o nepříjemný a stresující zážitek, ale proč to nepodstoupit, když výsledek stojí za to?
Autista nemůže mít řidičský průkaz
No, já ho mám. A spousta dalších taky. Nemůžu říct, že jsem nějak dobrý řidič, ale hůř než jiní začátečníci na tom nejsem.
Autista nemůže mít rád sex
Také hodně rozšířený mýtus… Ano, vyskytují se mezi námi asexuálové, a je jich dost, ale také jsou tací, kteří to mají přesně naopak nebo jsou na tom se sexem úplně stejně jako vy… Liší se to člověk od člověka, ale za sebe můžu říct: „Takhle generalizovat je hloupost… a sex je fajn, alespoň pro mě.“
___________________
text Veronika, na internetu známá pod přezdívkou Lady Rel (sama je na autistickém spektru) / foto Pixabay.com
