Dagmar Edith Holá

Emoční sebeobrana o Vánocích

Emoční sebeobrana o Vánocích

Psycholog Martin Sedláček je spoluautorem konceptu Emoční sebeobrana a zaujal mě na workshopu pro rodiče dětí se zdravotním postižením. Když jsem si prohlížela jeho web, tak se mi líbily možné varianty zakázek, se kterými za ním klienti přicházejí. Třeba jak vykomunikovat s rodiči či partnerem něco ohledně slavení vánočních svátků. Vánoce, svátky klidu a míru, jsou mnohdy naopak jedno z nejstresovějších období a o Vánocích vzroste počet sebevražd. Povídali jsme si tedy o tom, proč tomu tak je a jak to můžeme změnit a užít si je. 

Můžete vysvětlit co obnáší váš projekt Emoční sebeobrana?

Jsem spoluautorem tohoto konceptu, který jsme založili s kolegou Lukášem Radostným před sedmi lety. Lukáš bohužel před dvěma lety podlehl rakovině mozku, ale spolu jsme ho dávali dohromady. Oba jsme jako terapeuté a psychologové tu a tam spolu konzultovali své klienty a zjistili jsme, že část naší klientely byla tvořena učiteli. A ta témata, se kterými do našich praxí přicházeli, pramenila z povahy jejich zaměstnání – z toho stresu, emocí, které tam jsou. A tak jsme trochu pátrali, Lukáš v předchozím zaměstnání s učiteli pracoval, a zjistili jsme, že mají velmi málo emoční podpory. A tak jsme přišli s tímto programem, který jsme původně nazvali “emoční sebeobrana pro učitele” a je zaměřen na to, jak pracovat s emocemi, jak jim porozumět, aby nás nezraňovaly, neubližovaly, ale pomáhaly nám, abychom dokázali využít toho potenciálu, který mají. Začali jsme pracovat s učiteli a ukázalo se, že je to populární. Začali se ozývat i rodiče, takže jsme udělali sebeobranu i pro rodiče, protože rodičovství je nesmírně emočně náročná záležitost. Pak jsme pracovali i v sociálních službách nebo ve zdravotnictví a ukazuje se, že potřeba dobře nakládat s emocemi je nesmírně důležitá, protože to je naší integrální součástí a nikde se to neučíme. My je odpozorováváme od rodičů nebo z našeho okolí, bohužel ne vždy ty vzory jsou tím nejlepším, co by nás v životě mohlo provázet.

Máte zpětnou vazbu, že učitelé, kteří projdou vaším kurzem, dokáží lépe naučit práci s emocemi i děti?

Ano, nemáme ji tedy od dětí, ale od těch učitelů, že skutečně se pak cítí lépe, dokážou lépe zvládat náročné situace, mají větší kapacitu tolerance emočních projevů dětí, dovedou s nimi lépe nakládat než předtím.

Poznala jsem vás na semináři pro rodiče dětí s postižením. Co vás překvapuje, nebo co naopak je jasné, že tito rodiče řeší?

Je to tak, že se musí na začátku určitě vyrovnat s nějakou velkou nespravedlností, “proč my, proč já”. Ale u těch, kteří to dokážou, pak vidím velkou vnitřní sílu, kterou jim to dává, velké odhodlání. Probouzí to nějaké vnitřní zdroje, které v nás jsou, ale dost lidí je nemá a tady se aktivují a z těch lidí je to patrné.

Na vašem webu jsem našla větu, že zkoumáte vliv nicnedělání na efektivitu odpočinku. Tím můžeme začít, o Vánocích si všichni myslí, že to budou svátky pohody a klidu, jakou máte zkušenost? 

Mě začaly Vánoce jako fenomén zajímat už před lety, kdy jsem po škole pracoval v manželské poradně a překvapilo mě, že po Novém roce ta poradna praskala ve švech. Byl jsem z toho překvapený, ptal jsem se starších kolegů, kde se ti lidé vzali, a oni říkali: “To je jednoduché, prostě Vánoce.” Skutečně je to tak, že Vánoce, přestože jsou nějakým hezkým časem, jsou ale také časem, který může být potenciálně nesmírně stresující. Jsou to ty zjevné stresy – nakupování, shon, konec roku je tradičně spojen s tím, že makáme, co to jde, abychom vše uzavřeli, v různých odvětvích je vrchol sezóny, takže se snaží firmy víc prodat, ekonomika jede na plné obrátky. Tím pádem my všichni jedeme na plné obrátky, ale do toho bychom měli připravovat svátky klidu a míru.

Vánoce jako takové jsou často spojeny s velkou náloží takových těch “mělo by se”. Mělo by být uklizeno, navařeno, napečeno, měl by být stromeček, měli bychom psát pohledy lidem, které nestihneme navštívit, měli bychom navštívit lidi, kterým jsme nenapsali pohled, měli bychom praktikovat vánoční zvyky… A do toho všeho bychom ještě měli být neskutečně šťastní a klidní, tak to už je jako rána z milosti. Je to prostě moc. Tohle je to, co tam někde máme, že by mělo být, možná je to syceno i dětskou vzpomínkou na Vánoce, která je kouzelná a plná té magie, kterou si chceme znovu prožít, jenže je tu ta realita, která je jiná, v ní to pak vypadá tak, že jsme všichni “hin” z toho, abychom dostáli všem očekáváním, což by vše mělo vyvrcholit tím zlatým hřebem Štědrého dne, ale ono se to neděje. Nějaké napětí tam zůstává, mám zkušenosti právě z té poradny, že někdy stačí drobná věta, například: “Miláčku, maminka přece ten salát dělá jinak.” A v ten moment bere vánoční atmosféra zasvé, salát letí vzduchem, rodina se může nakonec ocitnout v manželské poradně.

Co byste poradil lidem, třeba už teenagerům nebo pak i starším, kteří přijedou domů na návštěvu, protože “se to musí”, jak by oni měli rodičům říct, že to vůbec s takovým stresem nepotřebují, že nechtějí uklízet celý den (celé dny před Vánoci), že nepotřebují pět chodů na Štědrý den apod., jak to vykomunikovat?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Aspergeři jsou pro mě zdrojem neuvěřitelné inspirace, říká výjezdová diagnostička Vera Nemesh 1

Aspergeři jsou pro mě zdrojem neuvěřitelné inspirace, říká výjezdová diagnostička Vera Nemesh

Psycholožka Vera Nemesh mě zaujala na jedné FB skupině odpovědí, kdy někomu hledajícímu diagnostika PAS, aniž by musel čekat dva roky, platit tisíce, a navíc má problém cestovat, odepsala, že v jejich ambulanci to nestojí tisíce a že za klienty i jezdí. Výjezdová diagnostička? Záhy nato jsem se zúčastnila jejího online semináře o autismu pro studenty speciální pedagogiky a domluvila se na setkání. Rozhovor s ambulantní i terénní (výjezdovou) diagnostičkou, dvaačtyřicetiletou PhDr. Verou Nemesh vám přinášíme. 

Vero, jak jste se vůbec dostala k zájmu o autismus? 

Můj synovec má autismus s přidruženou středně těžkou mentální retardací. Viděla jsem, s čím se musí jeho rodiče každodenně potýkat, a já chtěla jemu i jeho rodičům nějak pomoci, takže jsem někdy v roce 2011 začala vyvíjet první diagnostický software pro děti s autismem. Ale narazila jsem a nebylo mi to tady v ČR umožněno zrealizovat. Shodou okolností tady byla jedna zahraniční organizace, která chtěla odborníka na autismus, tak jsme začali software rozvíjet v jejich zemi. Tam mají zhruba čtyřnásobný výskyt autismu. Myslím, že to je velká škoda, ale tady je to nastaveno z mého pohledu tak, že na inovace v této oblasti prostě nejsme připraveni.

Co to přesně bylo nebo je za software? 

To měl být první orientačně diagnostický software. Moje vize byla, že když má třeba rodič podezření, že se jeho dítě vyvíjí trošku jinak, tak může využít této online aplikace k orientačnímu posouzení. Vypozorovala jsem, že autisti si více povídají s technikou než s

člověkem. Spustí se “hra”, která však v pozadí sleduje například čas spuštění, chybovost, specifické vzorce. Takhle by se dal orientačně ten člověk otestovat. Aplikace měla fungovat jako herní prostředí s několika možnostmi her a různou obtížností. Po úvodním “otestování” by dítě bylo vpuštěno do prostoru, které by bylo přímo uzpůsobeno k rozvíjení jeho zájmů, sociálních kompetencí apod. Takže v případě Aspergerů jsme tam měli připraveno hodně logických úloh atd. Náročnost se postupně zvyšovala. Zároveň by rodiče dostali zpětnou vazbu o tom, jak si jejich dítě vede. V jaké oblasti jsou jeho slabé, ale i silné stránky. Co je potřeba rozvíjet a kde je nutná pomoc či asistence. Nakonec se to nepovedlo uskutečnit, protože nám chyběly peníze. Dostala jsem i nějaké nabídky od investorů, ale podmínka byla vzdát se toho kódu. Což jsem nechtěla, já jsem chtěla, aby to dělal někdo, kdo k tomu bude mít citovou vazbu a bude ho to bavit.

Počkejte, takže je tady možnost nějakého softwaru pro předdiagnostiku a nikdo v ČR o něj nemá zájem? 

Přesně tak, nepoužívá se to, bohužel. Jak jsem již zmínila, na inovace v této oblasti prostě nejsme připraveni, proto některé aktivity směřuji raději mimo ČR.

Smutné. Na semináři pro speciální pedagogy jste mluvila o tom, jak se mění Poruchy autistického spektra (PAS) v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5). Hovoří se o diagnostické dyádě a ne už triádě. Můžete to vysvětlit i čtenářům? 

Dovolím si vás malinko opravit. Já jsem hovořila o MKN-11, která by měla s největší pravděpodobností u nás začít platit příští rok. U jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami dochází k začlenění právě podle medicínských diagnóz uvedených v mezinárodní klasifikaci. Jde především o mentální retardaci, specifické poruchy učení a chování (tedy např. dyslexii a ADHD) a poruchy autistického spektra (PAS). Měli bychom se připravit na to, že časem přestanou lékaři používat diagnózu Aspergerův syndrom, možná i mentální retardaci. Signály změn přišly již před několika lety v americkém systému DSM-5, takže jsme na dnešní změny v pro nás autoritativním klasifikačním systému SZO částečně připraveni. Všechny následující uváděné diagnostické kategorie spadají v ICD-11 pod označení neurovývojové poruchy.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Edna Nová: Deprese táhnou víc

Edna Nová: Deprese táhnou víc

S rozhovory s Ednou Novou se roztrhl pytel. Napsala knihu Ženy z Bohnic, prošla si elektrošoky, o kterých říká, že ji dostaly zpět do života. Povídáme si spolu – dvě matky, dvě autorky románů a také dvě ženy, které si prošly terapiemi. Povídáme si také o tom, jak (ne)zvládá matka dvou dětí každodenní život, úklid, domácnost, děti a psaní již třetí knihy, navíc Edna také své depresivní ataky. Duševní nemocí trpí podle statistik každý pátý Čech a výskyt především depresí a úzkostí se navyšuje. 

Tvé jméno Edna je skutečné, nebo je to jen přezdívka?

Ne, je to přezdívka.

A chceš prozradit, jaké máš vlastní jméno?

Křestní můžu. Petra.

Jak jsi přišla k téhle přezdívce?

Asi v patnácti jsem se tak pojmenovala.

Z rozhovorů jsem pochopila, že jsi byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice 2015-16. Pamatuješ si deprese a úzkosti už v dětství? Nebo přišly až v dospělosti?

Už v dětství. Ve dvanácti mi poprvé nasadili antidepresiva s tím, že jsem se jim zdála taková depkoidní. Měla jsem hlavně neurologické problémy, ale byla jsem taky jako taková ta “emo mládež”, bylo to hodně složité. Dokonce jsem si asi ve třinácti diagnostikovala sociální fobii, protože jsem nerada chodila mezi lidi. Ale neměla jsem ji, nicméně lehce depresivní jsem už byla.

A myslíš si, že kdybys neměla neurologické problémy, že bys vůbec k psychiatrovi dorazila, nebo ne?

To je otázka, je možné, že ano, protože jak říkám, diagnostikovala jsem si sociální fobii, takže bych se tam asi nějakým způsobem dopracovala.

A v té době jsi byla v šesté nebo sedmé třídě?

Tak nějak.

Souvisela sociální fobie a deprese s něčím okolo tebe?

My to máme v rodině. Takže babička, strýc a částečně i matka jsou úzkostnější. Taky jsem nebyla úplně spokojený teenager, ve škole a podobně.

S čím jsi nebyla spokojená?

Já jsem byla trochu takový ten “loser”, co nezapadá. Takový ten introvert, co si něco píše, čte a tak. Když mi bylo těch dvanáct třináct, tak jsem tím trpěla.

Měla jsi dobré známky? Když někdo hodně čte, tak mu ta škola většinou jde.

Neměla jsem s tím nějaké zvláštní problémy, ale ani jsem nebyla premiantka. Asi lepší průměr.

Vzpomeneš si, jaké knížky jsi v těch dvanácti četla?

Nevím jestli ve dvanácti, ale třeba Dostojevského. (smích)

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika

ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika

Psycholožka Eliška Antošová má tři děti. Nejstaršímu je jedenáct let a má atypický autismus, mladší je devítiletý, to je dítě s klasickým dětským autismem a mentálním postižením, a potom má pětiletou holčičku v druhém manželství. Napsala knihu „Na autismus jedině autibiotika“ a pomocí crowdfundingové sbírky hledá finanční prostředky na její vydání.

Co pro vás znamená psaní?

Bloguju od chvíle, kdy jsem skončila s dětmi sama, a pomáhalo mi to vyrovnat se s touto situací a trošku si ujasňovat náš život s dětmi. Vyrovnávat se s uvědoměním, že mám dvě nestandardní děti a že to budeme mít v životě asi trochu komplikovanější. Potřebovala jsem své myšlenky sdílet a dalo by se říci, že to byla i moje autoterapie.

Vy sama jste psycholožka. Pomáhá vám to ve výchově?

No jo, to jsem. (smích) Jsem psycholožka, terapeutka, ale nikdy jsem nechtěla pracovat s dětmi a také ne s lidmi s mentálním postižením, protože jsem se jich trošku bála. Nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat, tak se mi v životě objevili jinými cestami. Ve výchově mi víc pomohly knihy, které jsem si nastudovala mimo klasické studium psychologie a diskuse s matkami, jejichž výchovný přístup se mi líbí.

Říká se, že čeho se bojíme, to si do života přitahujeme. Takže teď pracujete i s dětmi?

Ne, s dětmi ne! (smích) Pracuji s dospělými lidmi, a právě to, že mám doma nestandardní děti, mě přivedlo k práci s dospělými, kteří pečují o někoho nestandardního, především o děti s nějakým postižením. Začínala jsem u Rané péče jako externí spolupracovník a jezdili jsme do rodin, kde jsem já pečovala o rodiče a Raná péče o děti. Dnes se snažím práci s domácností a svými dětmi kombinovat, ale jde to horko těžko, takže teď jsem na volné noze a několik hodin týdně dělám terapii online. S Ranou péčí vyjíždíme občas na víkend, kde já zase pečuji o dospělé a Raná péče o děti a zároveň si to všichni užíváme, aby klienti měli krásné zážitky s dětmi a nemuseli je někde odložit. Tuto práci miluju nejvíc. Také pracuji externě pro Aperio, kde tu a tam školím skupiny lidí, kteří pečují o někoho s postižením, většinou své děti, problematika autismu převažuje. Trochu sdílíme, podporujeme se a vzájemně se inspirujeme – třeba v tématu duševní hygieny a uvědomění si, co nám náš specifický život přináší.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení