V dětství jim nechtěný dárek způsobil autistickou krizi. Dnes radí, jak se vypořádat s nechtěnými dárky
Maskování
Většina lidí s autismem se během života maskování svých emocí naučí. V dětství zjistí, že přímočaré odpovědi typu, to už mám, to jsem nikdy nechtěl dostat, to se mi nelíbí, dárce nezvládne. Pláč, vztek, kousání, nadávání je považováno za sociálně nepřijatelné, tak nezbývá než se poučit a sociálně se zlepšit, nasadit masku, poker face nebo jak tomu chcete říkat. Známe to asi už všichni, že dostane-li člověk něco, co vůbec nechce, tak se pořádně zapotí, aby své emoce zamaskoval, a vynaloží veškeré úsilí na to, aby „nehnul ani brvou.“ Dostávat od nejbližších opakovaně něco, co nechceme, je o emocionální bolesti z toho, že blízký člověk nás vlastně vůbec nevnímá, nerespektuje, dokonce i přes naše upozornění, co bychom si přáli.
Ženy chameleonský efekt zvládají mistrovsky, proto také zažívají častěji než muži autistické vyhoření. Ono je to velmi náročné být tím, kým nejsem, a maskovat, co si myslím a co cítím. Navíc při hypersenztivitě a častém nepřijetí od okolí.
V dětství nechtěné dárky způsobovaly autistické krize
Z dětství si pamatují, že třeba upřímně řekli dárci, že tohle vůbec nechtějí nebo že už to mají, ať si to vezme zpátky. “Když jsem byla malá, dostala jsem k narozeninám od dvou lidí stejnou knížku. Řekla jsem, že ji nechci, že už jednu mám a byla jsem naštvaná. Teď už vím, že to bylo neslušné, a snažila bych se nepůsobit tak naštvaně,“ přiznává Nikola.
Martina se svěřuje, jak to měla v dětství: „Když jsem jako malá dostala dárek, který jsem nechtěla, dokázala jsem svými ksichty zkazit dokonale náladu. Zato když jsem dostala, co jsem si přála, byla jsem schopná radostí udělat díru do stropu.“
