Pro rodiče

Kdy už umřete? zeptal se ukrajinský autistický chlapec ruských vojáků

Dvanáctiletý Maxim Brovčenko je čím dál známější svými obrazy pod uměleckou přezdívkou Kosmo-Max. Kvůli okupaci utekl s maminkou z Berďansku do Záporoží. Odejít do jiné země nechce, protože by nemohl pomáhat Ukrajině. Za svou pomoc dostal ocenění od prezidenta Zelenského. Jaké téma se nejvíce objevuje na jeho obrazech? Jak se jim žije na Ukrajině a jak pomáhá? Co si o tom všem myslí autistický chlapec, který tušil už půl roku dopředu, že válka bude, i když doufal, že se tak nestane? Rozhovor s Maxem i jeho maminkou Oksanou Brovčenko probíhal on-line. 

Max alias Kosmo-Max dopisuje knihu o planetě A. „Ve své knize vyprávím o těžkostech života na Zemi o “pekle”, se kterým se setkala má rodina, o bolesti… Jsme Atlanti, narození z lásky mezi pozemšťany. Pro pozemšťany jsme autisté. Jsme tu už několik generací, ale stále pro vás zůstáváme cizími – mimozemšťany. Tak se to prostě stalo, že zatím nemůžeme opustit tuto planetu, která je, stejně jako pro vás, nyní naším domovem i kdybychom se nějakým zázrakem vrátili na Atlantu… Přijetí pozemšťany nám umožní přestat být na této planetě sami. Vše, co potřebujeme, je vaše pochopení. Přišli jsme s mírem a jsme připraveni vám otevřít nebe!” vypráví vzrušeně o své knize.

Oksano, řekněte, prosím našim čtenářům o Maxově autismu.

Max se narodil v roce 2011. Když mu bylo půl roku, všimla jsem si, že se zajímá o písmenka, vůbec si nehrál s hračkami. Do jednoho roku vše skládal do řady. Jelikož můj starší syn má také autismus, tak jsem na to už byla zvyklá. V Maxových třech letech byla diagnóza v Berďansku potvrzena. Nechodila jsem moc po doktorech, jelikož jsem psycholožka a mám zkušenosti se svým starším synem. Neměl moc rád světlo, vadily mu hlasité zvuky, ale časem se to zlepšilo. Začali jsme používat sluneční brýle a sluchátka. Max je používá jen, když je to opravdu nezbytné. Když začíná ostřelování, nasadí si sluchátka a začne si zpívat písničku.

Jaké rady byste dala rodičům, kteří mají děti s autismem, ohledně výchovy, podpory, socializace?

Za prvé bych chtěla popřát rodičům, aby se nikdy nevzdávali a aby vždy věřili sobě i dítěti. Aby se snažili rozvíjet jeho silné stránky. Milovat je, nehledě na diagnózu. Lidé ve světě jsou různí a každý člověk má právo existovat a právo žít, má právo na lásku. V tom jsme si všichni rovni.

Zajímá mě, jaká je situace s diagnostikou autismu na Ukrajině?

Je dost špatná, máme tu málo specialistů, kteří tomu rozumí a mají nějaké zkušenosti. Nicméně jdeme stále vpřed a nenecháváme se zastavit.

Jak s touto problematikou pracují ministerstva a jiné státní orgány?

Řeknu to ze své vlastní zkušenosti, jako matka svého dítěte. Stát pomáhá. Když se ředitelka dozvěděla o synově diagnóze, řekla, že je určitě potřebná inkluze, aby se dítě mohlo rozvíjet. Když byl Max první rok v mateřské škole, byl pro něj tento rok velmi obtížný. Byl uzavřený, nemohl kontaktovat okolí, bránil se mluvit. Odborníci si ale našli cestu, jak to zlepšit. Pomohli Maxovi se socializací, se senzorickou integrací. Jak říkám, kdo klepe na dveře, tomu určitě někdy bude otevřeno. Důležité je nepřestávat klepat, ale nemůžeme se spoléhat jenom na stát nebo na ministerstva. V první řadě vše závisí na rodičích, jak se k tomu postaví a co budou dělat. Důležité je, aby rodiče neseděli a nečekali na to, až jim někdo něco přinese nebo s něčím pomůže, ale aby sami dělali vše, aby něčeho dosáhli. Max je v péči fondu „Dítě s budoucností“. Je to dobrovolnická organizace, která se zabývá pomocí dětem a starším lidem, kteří mají autismus. Zabývá se i šířením informací mezi veřejnost. Když bylo nejhůř, vždy jsem měla podporu od této organizace. Vždy mi poradili, co a jak mám dělat v určitých situacích. Nějaký čas s námi žil dospělý muž s autismem, Američan Bill Peters (můj tehdejší přítel, pozn. redaktora), a mohu říci, že s integrací dítěte s autismem může pomoci nejlépe jen dospělý člověk s autismem. Za rok a půl tohoto pobytu Bill pomohl Maxovi v tom, že si začal více věřit. Přijal to, že má autismus. Už se toho nebál.

Mluvila jste o starším synovi. Prosím, můžete našim čtenářům něco říct o něm a třeba popsat vztah dvou bratří na autistickém spektru?

Staršímu synovi je 23 let, je také na spektru autismu. Pracuje v oblasti informačních technologií, je 3D grafikem a modelářem. Vytváří postavy do počítačových her. O sobě nerad mluví. Bratři jeden k druhému nemají moc blízký vztah. Jsou to dva různé světy, které se neprotínají. Starší syn žije sám, je naprosto samostatný a soběstačný. Zajímá se o politologii.

Jaký má na vás a na Maxe vliv válka na Ukrajině?

Má to na nás stejný vliv jako na všechny Ukrajince. Těžko jsme nesli to, že nás Rusko napadlo. Max už něco tušil půl roku před začátkem války. Jednou jsme byli s Maxem v obchodě. Řekl: „Prodejte mi, prosím, RPG.“ Udiveně se zeptali: „K čemu ti to bude?“ Odpověděl: „Víte, jaká tu bude strašná válka? Já musím bránit svou zemi.“ Přešli jsme to jako vtip. Ale on řekl: „Když mi nechcete prodat RPG, prodejte mi alespoň 5 granátů.“

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Po základce není kam dál. Tyhle děti jako by tu nebyly, říká matka dospívajícího syna na autistickém spektru

Zdravotní sestra Jana Nová poskytla upřímný rozhovor, jak nefungují sociální služby ani školství pro dospívající děti s PAS, které mají přidružené úzkosti, sociální fobie, OCD, deprese... Říká, že lidé s PAS bez mentálního postižení po základní škole propadají sítem podpory. I přestože její syn je vysoce inteligentní, není pro něj možnost dalšího studia ani podporované zaměstnání. Připravujeme rozhovory s rodiči dospívajících s PAS na téma “A co dál?”.  Neuvádíme místo, kde rodina žije, a fotografie jsou pouze ilustrační. 

Jano, mohla byste představit sebe a svou rodinu?

Mám dvě děti. Syn (15 let) má Aspergerův syndrom s poruchou aktivity a pozornosti, OCD a těžké úzkosti. Zvládl dokončit základní školu pouze díky režimu domácího vzdělávání v posledních dvou letech. Dcera (6 let) bude nastupovat do první třídy a je zatím bez diagnózy. Dále s námi žije můj partner, který není otcem dětí.

Co dál?

Měla jsem trochu naivní představy. Říkala jsem si, že se poptám na brigádu, třeba v nějaké chráněné dílně v rámci udržení synova režimu. Aby netrávil převážnou část dne na médiích, aby pracoval někde na dvě, tři hodiny. Víc si myslím, že zatím není v jeho silách kvůli udržení aktivity a pozornosti. Také není schopen nikam docházet a navíc je nabídka velmi omezená. Netuším, jak je to ve větších městech, ale tady u nás nikoho nezajímá, že má syn poruchu autistického spektra. Je to prostě kluk se ZTP a tím to končí. Většina populace nerozlišuje člověka s mentálním postižením a těmi, kteří mají jiné vnímání.

Tím tedy chcete říci, že pracovní možnosti a služby lidem s fyzickým hendikepem, nebo v určitém režimu i lidem s mentálním hendikepem už se nastavit umí.

Ano, na nich bývá to postižení vidět. Jsou různé stacionáře, chráněné dílny atd., ale lidé s PAS bez mentálního postižení propadají sítem podpory. Moc možností pro ně není, tedy pokud jsou na tom podobně jako můj syn. Je chytrý, sám se naučil brilantně anglický jazyk, ale co se týká komunikace a interakce s okolím, je hodně omezený.

Jaké další možnosti vzdělání po základní škole hledáte?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Pokud má člověk v sobě aktivován program – nebuď citlivka, jde často za své hranice, neposlouchá své tělo, své potřeby, říká terapeutka Lenka Davidová

Terapeutka Bc. Lenka Davidová se již přes 20 let pohybuje v neziskovém sektoru, kde pomáhá lidem různých cílových skupin, téměř 6 let pracovala v organizaci Rodinné Integrační Centrum, která poskytuje služby pro rodiny a jednotlivce s PAS v Pardubickém kraji. Také je soukromá terapeutka a jejími klienty jsou i dospívající a dospělí se zvýšenou citlivostí nebo s PAS. Sama má dvě dcery, z nichž starší třináctiletá má dětský autismus, a žije tak denně témata, která řada rodičů řeší a hledá cestu. Také supervidovala myšlenkové Karty síly a nadhledu pro pečující, které nedávno vydal ATYP Press.

„Více než 11 let nabízím ve své soukromé praxi terapie lidem, kteří se ocitli v náročné životní situaci, hledají cestu, jak žít svůj život plnohodnotně, chtějí probudit svůj energetický potenciál, najít nový směr a vyřešit své těžkosti a obtíže. Zaměřuji se na témata spojená s akutně nebo dlouhodobě prožívanou krizí, nepohodou či traumaty, na nalezení či posílení energetického potenciálu, zvýšení sebehodnoty. Lektoruji pro organizace témata „na poli autismu“, která souvisí s řešením krizových situací, posílením vztahů mezi rodičem a dítětem, témata spojená se seberozvojem a psychohygienou, přijetím diagnózy u dítěte, zdravým psychickým vývojem dítěte či posílením nebo znovunalezením sebe sama při péči o dítě s diagnózou,“ říká terapeutka Davidová, se kterou si povídala naše redaktorka Markéta Štěpánková.  

Setkáváte se ve své terapeutické praxi s dospívajícími na spektru a s vysokou citlivostí?  

Za dobu své praxe sleduji, že v ordinaci přibývá počet dospívajících osob s diagnostikovanou poruchou autistického spektra (dále jen PAS), přibývá i řada dospívajících se zvýšenou citlivostí. Přichází s intenzivními prožitky nepřijetí, úzkostí, strachu. Rodiče prožívají velkou bezmoc, neorientují se v celé situaci a mají pocit rodičovského selhání. Je tedy nutné i rodiče v takové situaci stabilizovat a celou situaci pojmenovat a zčitelnit. Sami dospívající jsou často sami sebou velmi znejistěni, nepřidává tomu ani stav, kdy se často cítí vyčleněni z kolektivu vrstevníků. Vnímají sebe samy jako „divné, špatné, nehodnotné“, nezřídka se objevuje sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu a další závažné obtíže.  

Je jiné procházet pubertou a dospíváním, pokud je člověk na spektru nebo s vysokou citlivostí?

Puberta a dospívání je vždy velká výzva nejen pro rodiče, ale i pro samotné dospívající. Změna hormonů, zintenzivnění životní energie, názorů, intenzivnější potřeba vymezování se. Potřeba objevovat a testovat hranice. Zvědomovat si Kdo jsem já? přináší velký chaos, kde nějakou chvíli trvá než se všichni zúčastnění zorientují a objeví sebe sama v jiné – nové poloze. Dospívajícím je v této době často potřeba dosytit, co chybělo, dát z pozice rodiče tzv. „požehnání“, posílení, předání poselství, které pomáhá v ukotvení se ve své identitě. Tak, aby byli schopni lépe vyhodnocovat, co je pro jejich život hodnotné, a byli dobře ukotveni ve své síle a mohli v budoucnu dobře využít svůj potenciál. Bohužel historicky jsme jako rodiče zapomněli na nutnost tohoto energetického posílení a často tak mnoha lidem toto doklapnutí chybí, jsou  nuceni hledat toto dosycení jinde v různých – často extrémních – situacích.

A když k tomu má mladý člověk autismus a vysokou citlivost?  

Ve své praxi sleduji, že prožívání v pubertě je u osob s vysokou citlivostí jiné. V této době se často nůžky „jinakosti“ velmi intenzivně rozevírají. Vzhledem k „jinému“ pohledu na svět, hodnotám, prožívání a specifickým potřebám se řada dospívajících s vysokou citlivostí, s PAS nebo s kombinací obojího často dostává na velmi zásadní rozcestník, který je pro ně velká výzva. Je to čas, kdy vrstevnické přijetí a sounáležitost je zásadním vývojovým milníkem, který je podstatné naplnit a hraje velkou roli v dalším vývoji. Dostávají se do bodu, kde se musí rozhodnout, protože v období puberty je často jakákoliv jinakost, která jde mimo „střední proud“, odmítnuta nebo nepřijímána.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Děti na spektru potřebují ve svém životě cítit důvěru, že něco zvládnou. Někdy je ochraňujeme víc, než by potřebovaly, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Se sociálním pracovníkem Martinem Vařejčkem z Rodinného Integračního Centra jsme si povídali velmi otevřeně o pubertě u dětí na spektru autismu, o vyhoření ze školy, o pouštění do světa v pubertálním věku… Jeho klienty jsou především puberťáci. Martin Vařejčko je také pravidelným návštěvníkem Autistických konferencí, kde přednášejí lidé na spektru autismu. Loni jsme s ním publikovali rozhovor Díky autistům vidím svět barevněji.

Můžete nám na základě svých zkušeností říci něco o emocích u teenagerů na spektru autismu?

Mám pocit, že starší děti (nejen) s autismem mají spoustu citových kanálů už uzavřených, mají problém emoce pojmenovávat a převládají pocity negativní. U těch malých v rané péči mi přijde, že pocity vyjadřují bezprostředně, ale u starších jsou emoční kanály spíše uzavřené. Je potom těžké dostávat emoce ven, protože jsou pod zámkem. Snažím se s takovým starším dítětem nebo mladistvým pocity pojmenovávat, aby se s nimi dalo pracovat.

Takovým vyjádřením může být například pláč?

Pláč samozřejmě hodně souvisí s vyjadřováním emocí, málokdo si pláč dovolí, je potřeba k tomu mít bezpečný prostor. Ale to je napříč společností, u lidí na spektru i u lidí neurotypických.

Stalo se vám někdy, že by klient emoce pustil a pak tím byl sám překvapený?

Přímo u klienta ne, ale u rodičů, kteří třeba nemají oficiální diagnózu, se dostáváme často do situací, kdy si to konečně dovolí a často si popláčou. Mají najednou dostatek bezpečí a prostoru. Je taky velký rozdíl mezi ženami a muži, vstupují do toho ještě různé genderové stereotypy.

Například že muži nepláčou? Co byste řekl obecně k pláči u kluků v pubertě?

Když si vzpomenu na svoji pubertu, tak jsem cítil spíš hodně naštvání, budování vlastního názoru, touhu, aby mě všichni poslouchali, také přesvědčení, že ostatní dělají věci špatně a já dobře. V pubertě jsem neměl moc na emoce náhled, nedokázal bych to rozklíčovat, říct, co která emoce byla, ukázat na to. Myslím, že to byl spíš emoční zmatek. Asi jsem ani neměl kolem sebe vrstevníky, kteří by si něco “odplakali”, všichni jsme měli výchovu “chlapi nebrečí”. Já svým dětem naopak říkám, ať pláčou, pokud to tak cítí.

Tak vznikají poruchy chování, že se člověk uzavře, například protože má v sobě velkou bolest, kterou nesmí ventilovat?

U dospívajícího a dospělého člověka je již velká historie selhávání. Od dětství má za sebou neúspěšné sociální interakce, zažívá od okolí negativní zpětnou vazbu z těchto sociálních interakcí. Pak je velmi těžké se na to dívat jinak a získat náhled, o to víc, když chybí pochvala, úspěch, přijetí. My se na skupinových nácvicích snažíme, aby si chlapci zvykli vůbec pojmenovat, co se v nich odehrává. Je to dlouhodobá práce, ale snažíme se, aby si začali říkat i úplně obyčejné věci, které se jim nelíbí. Snažíme se vytvářet prostředí, v němž mohou bezpečně říci cokoliv. Samozřejmě potřebujeme, aby totéž, co klienti zažívají tady, mohli pak zažívat i doma nebo ve škole. V emoci, kterou klient prožívá, jsem s ním. Není to pro mě zraňující, naopak v tom zažívám kus sebe a uvědomuji si, že i ve mně se něco odehrává: když pláče klient, pláču taky, když sdílí radost, raduji se.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Autisté vycítí, když je někdo nepřijímá, říká terapeutka Renata Škrabalová

Terapeutka a religionistka Bc. Renáta Škrabalová (50 let) se zaměřuje hlavně na skoliózy u dětí i dospělých. Podle ní jsou často kombinované vady, DMO, autismus, ale i deprese a úzkosti spojené se špatnými stereotypy chůze a postoje. Metodu spirální stabilizace učí i fyzioterapeuty a doktory ve svém Centru Spiralyoga. Renata Škrabalová má třináctiletého syna s autismem a pomáhá i pečujícím těchto dětí.

Jak jste se dozvěděla, že máte dítě s autismem?

Bylo to znát už od synova roku a půl, ale dlouho jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je jen vývojově zpomalený, že to bude dobré, pořád jsem si četla, že některé děti začnou mluvit později, třeba až kolem třetího roku. Trochu neklidný byl už odmalička, nejspíš to začalo antibiotiky u porodu, která narušila mikrobiom, takže on pak nemohl vstřebávat do svých střev ty správné bakterie. To mi řekla doktorka, s tím, že očkování na roce a půl to pak jen dodělalo. Jako jediné očkování jsme měli hexavakcínu. Po ní se velmi rychle horšil každý den o něco víc. Skládal kostičky, kolečka do šablon podle tvarů, a najednou po očkování cpal kolečko do trojúhelníčku. Věci, které uměl předtím, najednou neuměl. Uměl slova a najednou neuměl mluvit vůbec. Byl u něj okamžitě silný regres.

Takže jste začali chodit k lékařům?

Samozřejmě jsem začala standardně hledat v systému, pak jsme byli u různých odborníků, pak jsme chodili do CTA, Nautisu…

Jak jste se dostali rovnou k autismu? Většina rodičů říká, že o autismu vůbec nic nevěděli a dostali se k odborníkům na poruchy autistického spektra až později.

Zajímala jsem se o to už dlouho předtím. Jelikož jsem fyzioterapeut a pracuji s lidmi se skoliózou, tak jsem se s tím setkávala i u klientů. Protože když se vyvíjí mysl jinak, tak i tělo se začne nějak kroutit. Takže autisté mají velice často buď skoliózu, nebo nějaké jiné deformity na těle.

Často se u dětí na spektru objevuje chůze na špičkách. U vašeho syna také?

Chodil tak asi až do osmi let. V nemocnici nám poradili, že se píchá botulotoxin do pat, tak to jsme samozřejmě neabsolvovali. Definitivně synovi pomohl doktor Živný v NeuroCentru. Do čtvrt roku přestal chodit po špičkách.

Do NeuroCentra jste přišli až v osmi letech syna. Nebylo to už pozdě? Jak pomohl pan doktor Živný?

To nám pan doktor naznačil. Ale my jsme se k informaci o něm a jeho metodě dřív nedostali, i když jsme k odborníkům chodili. Jeho bodová terapie synovi nakonec pomohla. Terapie pomocí stimulace reflexních bodů (FPIT = False Proprioceptive Information Therapy) je u každého konkrétního dítěte šitá na míru. Pan doktor Živný naučí rodiče terapii pomocí stimulace reflexních bodů, kterou opakují několikrát denně.

Jednou jste mi vyprávěla, že jste byla v dětství taky zvláštní…

Já jsem taková zvláštní pořád. (smích) Obecně si myslím, že rodiče autistů jsou často taky trochu zvláštní. Nebo aspoň jeden z nich. I ty skoliózy tam vidím. Většinou když to dítě má velkou skoliózu, tak tatínek nebo maminka ji mají taky, jenom třeba ne tak velkou. Ale myslím si, že náběh na autismus je daný především geneticky.

Co jste pozorovala na sobě podobného se synem?

Já jsem měla úplně svůj svět, měla jsem problém se bavit s lidmi, třeba jsem hodiny koukala na rybičky v akváriu. Nebo jsem si na chalupě sedla na strom a hodiny jsem koukala, jak se vlní obilí. Nevěděla jsem, jak mám mluvit se spolužáky, cítila jsem se prostě jiná. Vždycky jsem měla třeba jednu dobrou kamarádku, ale ve větším kolektivu jsem se cítila jako E.T.

Taky jste mi vyprávěla, že jste se málem nedostala na střední školu.

Učitelka doporučovala rodičům, ať mě dají na nějaký učňák bez maturity, že na střední nemám, ale táta s tím nesouhlasil, takže jsem šla na ekonomku a vysokou jsem si dodělávala pak v dospělosti.

Proč si učitelka myslela, že na to nemáte?

Neměla jsem úplně špatné známky, ale asi jsem jí nebyla sympatická. Já jsem moc neposlouchala, jiné děti byly hodné, ale já jsem občas řekla svůj názor. Nakonec jsem si udělala i religionistiku na vysoké, ale až při práci.

Jak jste se dostala k tomu, co děláte nyní?

Po škole jsem začala trochu pracovat s tělem. Měla jsem skoliózu a začala jsem tloustnout, měla jsem kvůli tomu dost zdravotní problémy. Po dvacítce jsem začala víc sportovat, dostala jsem se i k józe, a tak mě to chytlo, že jsem sama jednou nebo dvakrát týdně vedla skupinku jógy. Pak jsem se dostala k masážím, tak jsem si udělala kurz masáží. V té době jsem studovala na vysoké škole religionistiku. Odešla jsem z práce a rozhodla jsem se, že budu mít krámek s bylinkami a keramikou. Vzadu jsem měla malou tělocvičnu pro čtyři lidi na jógu nebo masáže. Časem jsem si k tomu přidávala další činnosti. Hlavně přes Dornovu metodu a spirální stabilizaci (SPS) jsem se dostala k odbornějším věcem.

Co vlastně si mám představit pod Dornovou metodou a spirální stabilizací?

Dornova metoda se zaměřuje hlavně na kosti, klouby a obratle a na jejich srovnání do anatomicky správné pozice. Jedná se o jednorázovou terapii, která se případně zopakuje až po nějakém čase. SPS se zaměřuje na celkovou práci svalů a těla v pohybu. Naučíte se sestavu cviků, které je pak potřeba pravidelně cvičit každý den. Tím si znovu zpevníte svaly, které byly špatnými pohybovými vzorci oslabené. Zároveň toto cvičení někdy doplňuji manuální terapií, ve které klientům naopak uvolňuji svaly, které mají přetížené. Tyto blokády jsou často způsobeny nejen špatnými pohybovými, ale i mentálními vzorci. Během terapie dochází k jejich přenastavení.

Fascinuje mě, jak na těle člověka přesně poznáte, co ho trápí. Jak jste se k tomu dopracovala?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Emoční sebeobrana o Vánocích

Emoční sebeobrana o Vánocích

Psycholog Martin Sedláček je spoluautorem konceptu Emoční sebeobrana a zaujal mě na workshopu pro rodiče dětí se zdravotním postižením. Když jsem si prohlížela jeho web, tak se mi líbily možné varianty zakázek, se kterými za ním klienti přicházejí. Třeba jak vykomunikovat s rodiči či partnerem něco ohledně slavení vánočních svátků. Vánoce, svátky klidu a míru, jsou mnohdy naopak jedno z nejstresovějších období a o Vánocích vzroste počet sebevražd. Povídali jsme si tedy o tom, proč tomu tak je a jak to můžeme změnit a užít si je. 

Můžete vysvětlit co obnáší váš projekt Emoční sebeobrana?

Jsem spoluautorem tohoto konceptu, který jsme založili s kolegou Lukášem Radostným před sedmi lety. Lukáš bohužel před dvěma lety podlehl rakovině mozku, ale spolu jsme ho dávali dohromady. Oba jsme jako terapeuté a psychologové tu a tam spolu konzultovali své klienty a zjistili jsme, že část naší klientely byla tvořena učiteli. A ta témata, se kterými do našich praxí přicházeli, pramenila z povahy jejich zaměstnání – z toho stresu, emocí, které tam jsou. A tak jsme trochu pátrali, Lukáš v předchozím zaměstnání s učiteli pracoval, a zjistili jsme, že mají velmi málo emoční podpory. A tak jsme přišli s tímto programem, který jsme původně nazvali “emoční sebeobrana pro učitele” a je zaměřen na to, jak pracovat s emocemi, jak jim porozumět, aby nás nezraňovaly, neubližovaly, ale pomáhaly nám, abychom dokázali využít toho potenciálu, který mají. Začali jsme pracovat s učiteli a ukázalo se, že je to populární. Začali se ozývat i rodiče, takže jsme udělali sebeobranu i pro rodiče, protože rodičovství je nesmírně emočně náročná záležitost. Pak jsme pracovali i v sociálních službách nebo ve zdravotnictví a ukazuje se, že potřeba dobře nakládat s emocemi je nesmírně důležitá, protože to je naší integrální součástí a nikde se to neučíme. My je odpozorováváme od rodičů nebo z našeho okolí, bohužel ne vždy ty vzory jsou tím nejlepším, co by nás v životě mohlo provázet.

Máte zpětnou vazbu, že učitelé, kteří projdou vaším kurzem, dokáží lépe naučit práci s emocemi i děti?

Ano, nemáme ji tedy od dětí, ale od těch učitelů, že skutečně se pak cítí lépe, dokážou lépe zvládat náročné situace, mají větší kapacitu tolerance emočních projevů dětí, dovedou s nimi lépe nakládat než předtím.

Poznala jsem vás na semináři pro rodiče dětí s postižením. Co vás překvapuje, nebo co naopak je jasné, že tito rodiče řeší?

Je to tak, že se musí na začátku určitě vyrovnat s nějakou velkou nespravedlností, “proč my, proč já”. Ale u těch, kteří to dokážou, pak vidím velkou vnitřní sílu, kterou jim to dává, velké odhodlání. Probouzí to nějaké vnitřní zdroje, které v nás jsou, ale dost lidí je nemá a tady se aktivují a z těch lidí je to patrné.

Na vašem webu jsem našla větu, že zkoumáte vliv nicnedělání na efektivitu odpočinku. Tím můžeme začít, o Vánocích si všichni myslí, že to budou svátky pohody a klidu, jakou máte zkušenost? 

Mě začaly Vánoce jako fenomén zajímat už před lety, kdy jsem po škole pracoval v manželské poradně a překvapilo mě, že po Novém roce ta poradna praskala ve švech. Byl jsem z toho překvapený, ptal jsem se starších kolegů, kde se ti lidé vzali, a oni říkali: “To je jednoduché, prostě Vánoce.” Skutečně je to tak, že Vánoce, přestože jsou nějakým hezkým časem, jsou ale také časem, který může být potenciálně nesmírně stresující. Jsou to ty zjevné stresy – nakupování, shon, konec roku je tradičně spojen s tím, že makáme, co to jde, abychom vše uzavřeli, v různých odvětvích je vrchol sezóny, takže se snaží firmy víc prodat, ekonomika jede na plné obrátky. Tím pádem my všichni jedeme na plné obrátky, ale do toho bychom měli připravovat svátky klidu a míru.

Vánoce jako takové jsou často spojeny s velkou náloží takových těch “mělo by se”. Mělo by být uklizeno, navařeno, napečeno, měl by být stromeček, měli bychom psát pohledy lidem, které nestihneme navštívit, měli bychom navštívit lidi, kterým jsme nenapsali pohled, měli bychom praktikovat vánoční zvyky… A do toho všeho bychom ještě měli být neskutečně šťastní a klidní, tak to už je jako rána z milosti. Je to prostě moc. Tohle je to, co tam někde máme, že by mělo být, možná je to syceno i dětskou vzpomínkou na Vánoce, která je kouzelná a plná té magie, kterou si chceme znovu prožít, jenže je tu ta realita, která je jiná, v ní to pak vypadá tak, že jsme všichni “hin” z toho, abychom dostáli všem očekáváním, což by vše mělo vyvrcholit tím zlatým hřebem Štědrého dne, ale ono se to neděje. Nějaké napětí tam zůstává, mám zkušenosti právě z té poradny, že někdy stačí drobná věta, například: “Miláčku, maminka přece ten salát dělá jinak.” A v ten moment bere vánoční atmosféra zasvé, salát letí vzduchem, rodina se může nakonec ocitnout v manželské poradně.

Co byste poradil lidem, třeba už teenagerům nebo pak i starším, kteří přijedou domů na návštěvu, protože “se to musí”, jak by oni měli rodičům říct, že to vůbec s takovým stresem nepotřebují, že nechtějí uklízet celý den (celé dny před Vánoci), že nepotřebují pět chodů na Štědrý den apod., jak to vykomunikovat?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika

ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika

Psycholožka Eliška Antošová má tři děti. Nejstaršímu je jedenáct let a má atypický autismus, mladší je devítiletý, to je dítě s klasickým dětským autismem a mentálním postižením, a potom má pětiletou holčičku v druhém manželství. Napsala knihu „Na autismus jedině autibiotika“ a pomocí crowdfundingové sbírky hledá finanční prostředky na její vydání.

Co pro vás znamená psaní?

Bloguju od chvíle, kdy jsem skončila s dětmi sama, a pomáhalo mi to vyrovnat se s touto situací a trošku si ujasňovat náš život s dětmi. Vyrovnávat se s uvědoměním, že mám dvě nestandardní děti a že to budeme mít v životě asi trochu komplikovanější. Potřebovala jsem své myšlenky sdílet a dalo by se říci, že to byla i moje autoterapie.

Vy sama jste psycholožka. Pomáhá vám to ve výchově?

No jo, to jsem. (smích) Jsem psycholožka, terapeutka, ale nikdy jsem nechtěla pracovat s dětmi a také ne s lidmi s mentálním postižením, protože jsem se jich trošku bála. Nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat, tak se mi v životě objevili jinými cestami. Ve výchově mi víc pomohly knihy, které jsem si nastudovala mimo klasické studium psychologie a diskuse s matkami, jejichž výchovný přístup se mi líbí.

Říká se, že čeho se bojíme, to si do života přitahujeme. Takže teď pracujete i s dětmi?

Ne, s dětmi ne! (smích) Pracuji s dospělými lidmi, a právě to, že mám doma nestandardní děti, mě přivedlo k práci s dospělými, kteří pečují o někoho nestandardního, především o děti s nějakým postižením. Začínala jsem u Rané péče jako externí spolupracovník a jezdili jsme do rodin, kde jsem já pečovala o rodiče a Raná péče o děti. Dnes se snažím práci s domácností a svými dětmi kombinovat, ale jde to horko těžko, takže teď jsem na volné noze a několik hodin týdně dělám terapii online. S Ranou péčí vyjíždíme občas na víkend, kde já zase pečuji o dospělé a Raná péče o děti a zároveň si to všichni užíváme, aby klienti měli krásné zážitky s dětmi a nemuseli je někde odložit. Tuto práci miluju nejvíc. Také pracuji externě pro Aperio, kde tu a tam školím skupiny lidí, kteří pečují o někoho s postižením, většinou své děti, problematika autismu převažuje. Trochu sdílíme, podporujeme se a vzájemně se inspirujeme – třeba v tématu duševní hygieny a uvědomění si, co nám náš specifický život přináší.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Sociální příběhy pro děti s autismem 4

Sociální příběhy pro děti s autismem

Sociální příběhy jsou jednoduchým nástrojem, který může vašemu dítěti  pomoci se zvládnutím každodenního života. 

Lidé na spektru autismu jsou novými situacemi snadno přehlceni. Proto potřebují dopředu připravit. Mnozí se také nedokážou učit napodobováním. Navíc mají často problém se zobecňováním: jediná zkušenost většině autistů nepomůže porozumět jiné, podobné situaci. Když dáme tato fakta dohromady, pak je hned vidět, proč mají autistické děti „meltdown“, když mají zvládat, co se od nich očekává na narozeninové oslavě, karnevalu či při návštěvě zubaře.

Naštěstí se ale většina dětí na spektru může naučit zvládnout komplexní nové situace. Není to vždy snadné, ale tyto kroky jsou samozřejmé:

Zjistěte, co se v dané situaci očekává a jaké jsou možnosti.
Tato řešení napište (ideálně s ilustračními obrázky).
Vysvětlete je jednoduše a jasně.
Společně nacvičujte tak dlouho, dokud se dítě necítí dobře a sebejistě

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Tipy a rady pro nácvik samostatného cestování hromadnou dopravou pro lidi s autismem

Tipy a rady pro nácvik samostatného cestování hromadnou dopravou pro lidi s autismem

Nácvik cestování je proces učení, jak se dostat z jednoho místa na druhé bez cizí pomoci. Pro lidi s autismem je nácvik cestování kriticky důležitý: je klíčem k nezávislému žití. Avšak v závislosti na místě bydliště a dostupnosti speciálních služeb a zdrojů informací vaše dítě s autismem může dospívat a stát se dospělým, aniž by mělo představu o tom, jak používat či vůbec získat přístup k dopravě mimo jeho bydliště, protože služby pro nácvik cestování pro lidi s PAS u vás nejsou. V mnoha případech jsou to právě rodiče, kteří mají lví podíl na nácviku cestování v okamžiku, kdy je dítě dostatečně zralé, aby si mohlo samo dojet/dojít na denní program či komunitní aktivity, něco si nakoupit, dopravit se do školy nebo aby se v dospělosti umělo dostat do práce. V tomto článku získáte odpovědi na otázky, kdo a jak by měl cvičit cestování, a tipy a zdroje informací pro specifické druhy cestování.
Kdo by měl pomáhat s nácvikem cestování
Ne všichni dospělí autisté mohou cestovat samostatně. Pro ty, kteří jsou schopni chůze, používání hromadné dopravy či dokonce mohou řídit (pozn. red. V ČR dosud není dořešen zákon k oficiální možnosti mít řidičský průkaz a řídit vozidlo), může nácvik cestování vést k posílení sebevědomí, flexibility a samostatnosti.
Aby bylo vaše dítě schopné samostatně cestovat jakýmkoliv způsobem, musí – minimálně – splňovat tyto podmínky:

Schopnost komunikovat svá přání a potřeby.
Schopnost zvládnout své emoce při vypjatých situacích.
Schopnost řídit se pravidly a zákazy.
Schopnost odpovědět na nečekané otázky cizích lidí.
Schopnost požádat o pomoc pomocí telefonu či pomocí interakce s cizími lidmi.
Schopnost zvládnout hluk, pachy a jiné senzorické zážitky, které jsou součástí daného prostředí.
Samozřejmě, vaše dítě bude muset také zvládat situace jako je dojít na čas odjezdu dopravního prostředku, porozumění jízdnímu řádu či kupování jízdenek. Tyto úkoly ovšem mohou být efektivně zvládnuty pomocí aplikací, budíků a dalších nástrojů.
Včas mu zařiďte Průkaz osoby s PAS a poučte ho, v čem mu pomůže.

A nezapomeňte:-) Nejlepší je to zkusit, když má dítě zájem dojet pro něco, co potřebuje, co ho baví, co je jeho specifickým zájem:-)

Obecné tipy na nácvik cestování
Různé druhy cestování předkládají různé výzvy a příležitosti. Možná tím nejméně složitým způsobem je chození pěšky v blízkých lokalitách. Avšak některé výzvy a tipy fungují na všechny způsoby cestování. Toto jsou obecné tipy, které jsou dobrým odrazovým můstkem:

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení