ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika

ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika

Psycholožka Eliška Antošová má tři děti. Nejstaršímu je jedenáct let a má atypický autismus, mladší je devítiletý, to je dítě s klasickým dětským autismem a mentálním postižením, a potom má pětiletou holčičku v druhém manželství. Napsala knihu „Na autismus jedině autibiotika“ a pomocí crowdfundingové sbírky hledá finanční prostředky na její vydání.

Co pro vás znamená psaní?

Bloguju od chvíle, kdy jsem skončila s dětmi sama, a pomáhalo mi to vyrovnat se s touto situací a trošku si ujasňovat náš život s dětmi. Vyrovnávat se s uvědoměním, že mám dvě nestandardní děti a že to budeme mít v životě asi trochu komplikovanější. Potřebovala jsem své myšlenky sdílet a dalo by se říci, že to byla i moje autoterapie.

Vy sama jste psycholožka. Pomáhá vám to ve výchově?

No jo, to jsem. (smích) Jsem psycholožka, terapeutka, ale nikdy jsem nechtěla pracovat s dětmi a také ne s lidmi s mentálním postižením, protože jsem se jich trošku bála. Nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat, tak se mi v životě objevili jinými cestami. Ve výchově mi víc pomohly knihy, které jsem si nastudovala mimo klasické studium psychologie a diskuse s matkami, jejichž výchovný přístup se mi líbí.

Říká se, že čeho se bojíme, to si do života přitahujeme. Takže teď pracujete i s dětmi?

Ne, s dětmi ne! (smích) Pracuji s dospělými lidmi, a právě to, že mám doma nestandardní děti, mě přivedlo k práci s dospělými, kteří pečují o někoho nestandardního, především o děti s nějakým postižením. Začínala jsem u Rané péče jako externí spolupracovník a jezdili jsme do rodin, kde jsem já pečovala o rodiče a Raná péče o děti. Dnes se snažím práci s domácností a svými dětmi kombinovat, ale jde to horko těžko, takže teď jsem na volné noze a několik hodin týdně dělám terapii online. S Ranou péčí vyjíždíme občas na víkend, kde já zase pečuji o dospělé a Raná péče o děti a zároveň si to všichni užíváme, aby klienti měli krásné zážitky s dětmi a nemuseli je někde odložit. Tuto práci miluju nejvíc. Také pracuji externě pro Aperio, kde tu a tam školím skupiny lidí, kteří pečují o někoho s postižením, většinou své děti, problematika autismu převažuje. Trochu sdílíme, podporujeme se a vzájemně se inspirujeme – třeba v tématu duševní hygieny a uvědomění si, co nám náš specifický život přináší.

Jste ve skupinách žen alternativnějších názorů. Vždy jste se pohybovala spíše mezi alternativními lidmi?

Mně přijdou alternativní ti okolo. (smích) K tomu mě dovedly děti. Byla jsem velmi racionální člověk, dělala jsem ve vědě, asistentku ve výzkumu na klinice, dnešním NÚDZ, a chtěla jsem dělat pouze exaktní vědu, případně psychoanalýzu. Když jsem šla rodit svoje první dítě, tak mě zajímalo jenom, jestli bude epidurál, a tak trošku mě ten vítr odvál dál, no. Třetí dítě už je narozené nadivoko. (smích) Ale jako alternativní bych se neoznačila v žádném směru, možná, že trochu bylinkařím.

ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika 1Jak jste vlastně došla k názvu vašeho blogu a teď i připravované knihy „Na autismus jedině autibiotika“?

To vymyslela moje kamarádka původně v době, kdy jsem hledala typy nápisů, vtipných, které by se daly napsat synovi na tričko, protože na něm autismus není vidět a lidi měli tendenci hodně na něj mluvit v MHD nebo na hřištích (řekněme spíše mu něco vytýkat nebo ho poučovat) a on z toho byl zmatený a já vyčerpaná. Nechtěla jsem na něj napsat „autista“, označit ho, onálepkovat ho. Chtěla jsem to trochu pozvednout do humoru, a něco, co bych si dala na sebe klidně i já. A tak mě napadly nápisy jako „učitel zenu“, „nerušte, medituji“ nebo „nádech a výdech“. Já vím, že to přímo neřekne diagnózu, ale člověk se může zastavit a zamyslet. Taková nápověda, že to může souviset s divným chováním dítěte v triku. A od kamarádky právě přišel nápad na tento nápis, který jsem pak nerealizovala na triko, ale použila jsem ho nejdřív na blog, protože mi přišel úplně perfektní. Vžil se, a tak jsem ho přenesla i na knihu. Má vyjadřovat jakousi pošetilou snahu o léčbu autismu. Pošetilou v tom, že se někdy snažíme ty děti napravit, přemodelovat. Existuje lék? Nějaká autibiotika?

Máte tedy malou dceru a dva starší syny na spektru autismu…

Ano, s tou nálepkou, jejíž-jméno-se-nesmí-vyslovit na jednom spektru, a s tou druhou, jejíž-jméno-se-taky-nesmí-vyslovit na druhém spektru. Starší syn má vysoce nadprůměrně IQ. Mladší, těžko měřit, ale funkčně třeba o 80 bodů někde jinde. Projevuje se to tak, že mladší je co do péče náročný asi jako rok a půl staré děťátko, které váží 40 kilogramů. I když je pravda, že ne vždy potřeba asistence přímo koreluje s hladinou IQ.

Je těžké o tom mluvit, když se chceme vyhnout nálepkám o funkčnosti…

Klidně bych to tím vysoko a nízkofunkčním označila, protože to tak cítím. Je o tom i kapitola v knize, ve které se snažím na to nahlížet z mnoha pohledů. Konzultovala jsem téma i se speciální pedagožkou, která se věnuje autistům, má i náhled na etiku názvosloví a poskytla mi další pohledy na tuto složitou problematiku. Sama pocitově vnímám, že jeden můj autista částečně funguje samostatně a jednou by samostatně fungovat mohl, u druhého vnitřně cítím, že vždycky bude potřebovat nepřetržitou pomoc s péčí o sebe. Oba mají asistenta, oba chodili do speciální školky, i když každý do jiného typu, ale já to tak cítím. Starší je nyní integrovaný do běžné školy, s asistentkou, kterou má i v družině, a musím říct, že integrace se zde, v malotřídce, povedla mimořádně úspěšně. Teď je v páté, takže půjdeme dál.

Má tedy dobrou podporu a mají ho rádi?

Ano, já jsem z toho úplně dojatá, protože my jsme neměli jenom dobré zkušenosti. První třída byla čiré peklo. V současné škole přijali syna velmi srdečně, ochotně, mají nekonečnou trpělivost s jeho nestandardním chováním, které je opravdu někdy velmi náročné. Prošli jsme si obdobími, kdy jsme byli všichni zoufalí a nevěděli, jak se synem pracovat, aby nedocházelo k jeho výbuchům vzteku. Ale ta komunikace, kterou máme mezi sebou, paní ředitelkou, učitelkou a asistentkou, je tak perfektní, že mohl syn učinit velký pokrok a jeho fungování se zlepšuje. Naše škola by mohla jít příkladem pro všechny integrace, bohužel ale co slýchám, tak je to velice vzácné.

V čem vidíte rozdíl první škola vs. druhá škola?

Nejvíc mě v první třídě v jiné škole překvapila minimální průběžná komunikace s rodičem. A pokud byla, tak to byl spíš soupis problémů. A druhá věc byla, že vše příliš vzali do svých rukou. S poradnou konzultovali a následně volili výchovné postupy (dvojka z matematiky „aby to neměl zadarmo“ na vysvědčení, průběžně motivační pětky a zákazy jezdit na výlety se třídou) bez mého vědomí. Paní učitelka se v první třídě snažila syna převychovat, protože mě podezřívala z toho, že já jsem to nezvládla. To je nešťastné řešení. Ona tvrdila, že je speciální pedagožka, že ví, jak na to, a že to zvládne. Časem jsem zjistila, že má na jisté soukromé škole bakaláře na vlastní případ, má vlastní odlišnou osobní zkušenost, na které péči o mého syna založila. Bohužel to byla dost nepřenosná zkušenost s jiným typem postižení. Takže já bych doporučila neřídit se jen svými dojmy a osobními názory na rodiče dítěte, i když rodič může někdy působit jako blázen. On i chvílemi je (smích). Člověk může být občas hysterický, jednou jsem šla z třídní schůzky a řvala jsem jak raněné zvíře. Ze zoufalosti z toho, že to moje dítě nezvládá a je zlé, že za to můžu, že jsem selhala já. Propadla jsem dočista šílenství. Ale jsme prostě jen lidi.

Tohle obviňování zažívá mnoho matek dětí s neurodiverzitami. Říkali vám to doslovně?

Úplně doslovně ne, ale na mě to tak působilo. Syn dokáže vytáhnout z člověka démona, který je v každém z nás, a ten pak řádí, nemůže se udržet. To je superpower toho mého staršího syna, to ten mladší zase vůbec nemá. Takže já jsem se zlobila na sebe, na něj, a na tu učitelku v té době vlastně ještě ne, protože jsem jí velmi důvěřovala. V druhé třídě přešel na mou žádost do jiné třídy. V té byla třídní učitelka, která nehrála žádné divadlo, která do toho nešla na sílu, byla čitelná a nastavila jasná pravidla. Syn měl asistentku, se kterou to fungovalo perfektně. Takže i v klasické velké škole bylo možné nastavit fungující integraci.

A kdy jste přešli na nynější školu, malotřídku? A proč?

Ač jsem trvala na tom, že chci, aby můj mladší syn chodil do své milované školky Štíbrovky ještě padesát let, museli jsme nakonec vybrat synkovi školu. Důvodem bylo, že jsme v severní části Prahy měli všechny speciální školy z ruky. Do nejbližší to bylo denně sezení v zácpě a pak po dálnici anebo hodinu v zácpě nebo s třemi přestupy. To by pro mě znamenalo čtyři hodiny denně na cestách. Navíc přístup v pražských speciálních školách, které se specializují na autisty, se mi zdál příliš výkonový, synek potřeboval hlavně lásku a klid, ne dril. Milovali jsme hory, kam jsme jezdili na chalupu, a tak mě napadlo, že pár kilometrů od nás je sympatická speciální škola. Do ní mladší syn nastoupil a byla to jedna z nejlepších voleb mého života.

Co si myslíte, že váš starší syn má podobného s tím mladším, když jsou oba na spektru?

Problém vyjádřit svoje emoce. To je číslo jedna. Emoce, potřeby. Když je zoufalý, dá to najevo. Ale neumí už vyjádřit, jestli je zoufalý z bolesti, ze strachu, ze vzteku, z úzkosti, neumí tohle předat. Neumí i slovně třeba vyjádřit, co přesně ho bolí, jak se cítí, co by potřeboval. On má v sobě spoustu emocí, autisti jsou z mého pohledu mimořádně citliví lidé. Mají spousty emocí, ve kterých se mnohdy neumí zorientovat, a těžké pro ně bývá i zorientovat se v emocích cizích. Někdy je těžké na sebe se vzájemně naladit. Je mezi námi komunikační bariéra a já jsem mnohdy myslela, že cítí úplně něco jiného, než v tu chvíli cítil. Já jsem myslela, že cítí zlost, on cítil strach. A naopak. Takže to mají oba synové společné.

Starší tedy mluví, přesto neřekne, co cítí, co ho bolí?ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika 4

Emoce neuměl dlouho pojmenovat žádným způsobem, a jeho první slovo bylo asi ve čtyřech letech, když se naučil na odrážedle a přijel ke mně: „Happy.“ To byl velký předěl. Pro něj i ta angličtina je jednodušší než čeština. Takže to mi sdělil jako první pocit a pak dlouho zase nic. Do dneška ohledně emocí máme problém si porozumět. Jsou chvíle, kdy to jde. Já už se z něj ani nesnažím ždímat vyjádření. Já si říkám, něco prožívá. Box uzavřený, v tom se něco děje, nepůjdu ho přece rozmlátit kladivem, abych věděla co. A ono občas něco samo vypadne. To je pak blaho!

Jaký je váš mladší syn?

On má dva póly. Šíleně šťastný a šíleně nešťastný. Ale zase, z těch tisíc odstínů se těžko odhaduje, co přesně se děje. Jestli ho něco bolí, jestli má zácpu nebo jestli ho trápí strach z bouřky. A potom mají společné, když na ně přijde pocit zoufalství nebo vzteku, tak je to neřízenej výbuch, bez filtru, totálně. U obou. Je to těžký. Letos na jaře si vybavuji moment, kdy jsem opravdu myslela, že se zblázním. Přistihla jsem se, že dokonce na staršího křičím, že „zlatej mladší!“. Člověk je zoufalý, protože vidí ten obrovský potenciál, který tam je, ale který nechce použít. U toho dítěte s mentálním postižením si někdy člověk řekne: „Hlavně že je šťastnej.“ Je v pohodě. Ale u toho vysokofunkčního chce víc a on jde do většího odporu. Takže se dostávám nakonec do stejné fáze i u staršího, hlavně ať je šťastný, to se učím a pořád si to připomínám, že vlastně nemusíme nic, jenom umřít. Víceméně.

Na vašem blogu se mi v jednom textu líbila věta, že slovo MUSÍ se přeceňuje. Právě u autistů „musy“ spouští stresové chování.

(Smích.) Nesmím to ale říkat nahlas. Starší synek jak je chytrý, tak toho umí šikovně zneužít pro svoje flinkání, takže takový věci před ním nesmím říkat, protože je potom schopen mi to desetkrát za den připomenout jako výmluvu k tomu, že se třeba nebude rok sprchovat, protože musí jen umřít, že. Můj mladší syn je velký učitel toho, že většina věcí, o kterých jsem byla přesvědčena v životě, že musíme, tak ve skutečnosti nemusíme. Už umím odhazovat i vlastní „musy“. U staršího syna tím, že má velký potenciál, který ale nemá vnitřní motivaci zužitkovávat, ještě mnoho „musů“ zůstává. Nejde mi o to, že bych ze syna chtěla vytlačit nějaký velký výkon, třeba ve škole. Ale zrovna vzdělávání se je synova silná stránka. Já bych spokojeně respektovala, i kdyby chtěl jít opravdu dělat třeba metače, když by to dělal rád. Ale on nechce dělat nic. Co s tím? Přesto, mně nevadí, že nesklízí nějaké medaile. Těžko se mi žije s vědomím, že se chová nepřiměřeně ke svému okolí – někdy bez úcty, bez empatie. Já za ním často chodím a říkám mu: „Podívej, paní asistentka má taky svoje pocity, může být taky smutná, může se bát. Má své povinnosti.“ A je tam velká bublina, přes kterou malinko z toho, co mu vysvětluji, může prostupovat, ale zoufale málo. S tím si nevím rady a uvnitř křičím – vždyť musí pochopit! Musí se nějak chovat! Vím, že jeho nemilosrdnost z něčeho pramení. Ale já tomu nerozumím. Znamená to, že na něj nemám tlačit a nemá nic muset? Mnoho „musů“ jsme na naší cestě zvládli odhodit, ale ještě s mnoha „musy“ bojujeme, protože naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda kohokoliv druhého. A to moji kluci moc nevnímají.

Komu je určená vaše kniha „Na autismus jedině autibiotika“?

O cílové skupině jsem přemýšlela hned od začátku, už když jsem psala blog. Původně to měl být blog pro podporu rodičů, kteří procházejí tím samým, co já – když jim řeknou: „vaše dítě má autismus, teď se s tím nějak srovnejte a zařiďte se“. Mělo to být takové sdílení pocitů i praktických věcí, co jsme museli absolvovat. Takže to bylo trošku mentorské, pak jsem do toho zapojila i naše příhody. Přešla jsem z mentorského stylu do sdílecího a do vhledu do dění v takové rodině. Udělala jsem tři kroky za svoji osobní hranici sdílení soukromí jako psycholožka, ale velmi dobře jsem ji zvážila a vědomě jsem se rozhodla některé osobní věci odkrýt, protože si myslím, že to je důležitější než můj pocit komfortu. A cílová skupina, především rodiče pečující o autisty, ale taky moji kolegové psychologové, aby mohli nahlédnout, jak to chodí v rodinách, protože někdy znají jenom svoji část příběhu. Kniha je také pro pedagogy a pro všechny lidi, kteří se setkávají s autisty nebo s rodinami s autisty, aby se do toho mohli líp vžít, aby třeba jim to zodpovědělo otázky, na které se možná bojí zeptat. Já jsem člověk, kterého se můžete zeptat absolutně na cokoliv, a není otázka, za kterou bych se kdy zlobila. Stejně tak se v knize snažím o zachycení všech prožitků, i těch, před kterými bych sama nejraději zavřela oči.

Nedávno jsme dělali průzkum na ulici pro ATYP magazín o tom, co si lidé myslí o autistech. Padaly odpovědi: neštěstí, nemoc, katastrofa. Píšete tedy pro tuto cílovou skupinu. Utvrdí je to v jejich názoru?

Snažila jsem se o opak, protože sama vnímám své děti jako štěstí a velikou výzvu. Kniha má vyjádřit, že i když je to obrovský tobogán emocí a velmi nesnadné pro všechny, tak je to také život, a že takové životní výzvy mohou otevírat i dveře do míst, o kterých jsme ani netušili – obrovské hory lásky a moře podpory a vnitřní síly. A že to je někdy i taškařice.

ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika 2

Ptala jste se svých synů, zda o nich můžete psát?

Mladší syn nekomunikuje, ale já z něj cítím, že on se za sebe nestydí v žádném ohledu. Vím, že ve mě má důvěru, a přijala jsem na sebe zodpovědnost, že za něj budu mluvit. Starší syn moji knížku prolistoval a sem tam pročetl, strašně se mu líbí jeho vlastní výroky, miluje komiks, takže i komiks, který je součástí knihy, zbožňuje, a nemůže se dočkat, až vyjde ilustrátorce kniha komiksů. Dlouho jsem nevěděla, co si o tom myslí, protože jak nemluví o pocitech, tak první, co mu vadilo, bylo, že se v knize jmenuje jinak. Ale já jsem se rozhodla, že dětem změním jména, aby se třeba po čase ta knížka dala oddělit. K tomu se váže jedna taková historka, kdy se mě syn snažil přesvědčit, že to jméno Víťa je nesmysl, co to je, Víťa? Já mu říkám, tak se jmenoval tvůj dědeček. A on že takové jméno děti neznají, že už vůbec neexistuje. Pár dní na to jsme přijeli na tábor, sedli jsme si do kroužku a vedle něj se chlapeček představil: „Já jsem Víťa.“ A Péťa začal nadšeně šeptat: „Hele, existuje, on opravdu existuje opravdickej Vítek!“ A od té doby bere své knižní inkognito s humorem. A ještě bych ráda dodala k tomu, že mě dojalo, před dvěma týdny za mnou přišel, objal mě a řekl: „Maminko, já jsem na tebe tak hrdej, že jsi spisovatelka, žes tu knížku napsala.“ To od něj je něco výjimečného.

Máte nějakou hranici, co už o nich nenapsat?

Velmi jsem u každé situace, kde o starším synovi píšu, přemýšlela, představila jsem si ho, až mu bude šestnáct, jestli by mně za to neutrhl hlavu. Je to i důvod, proč jsem tam o něm tolik nepsala jako o mladším synovi. On se k autistům sám nechce řadit, říká, že je jenom máloprocentní autista, protože vidí mladšího brášku a vidí, že je o dost jinde. Že si s ním nemůže ani pohrát, ani popovídat. A někdy zase říká, že teda autista je, protože ví, že i spousta úžasných lidí jsou a byli autisti a mezi výjimečné lidi patřit zase chce. Když jednou bude chtít, abych tvrdila, že není autista, tak to tvrdit nebudu. A budu říkat – jo, tak nejsi autista. Nechceš být označený jako autista, nemusíš.

Jedna zahraniční matka, která napsala knihu Kráčím, píše, že v komunitách lidí s postižením jsou největší boje. Cituju její slova: „Vždycky se najde někdo, kdo rád argumentuje tam, kde nelze argumentovat. A nikde to neplatí více než v různých frakcích hnutí zdravotního postižení. Neslyšící lidé, kteří se rozhodnou získat kochleární implantáty, protože je snadnější žít v tomto světě se sluchem, jsou označeni za zrádce hluché kultury. Malí lidé, kteří se rozhodnou pro bolestivé prodloužení končetin, protože by chtěli mít možnost si česat vlasy nebo si otřít spodní část zad, jsou nazývání – jako byla Tiffanie DiDonato nazývána ve svých pamětech „Trpasličími zaprodanci“. A pokud jde o autismus, hnutí pro neurodiverzitu má pro vás poselství: Autismus je pouze alternativní způsob vidění světa a neopovažujte se říct jinak. Mnoho autistických obhájců se domnívá, že jediným důvodem, proč hluboce autističtí jednotlivci nevyjadřují hluboké myšlenky, je to, že jejich rodiče a společnost selhali.“ Bojíte se toho? Jste matka autistů, o kterých píšete knihu a navíc zřejmě nejste sama na spektru.

Mně se to děje od začátku blogu, že jsem několikrát komunikovala s někým, kdo má taky PAS a není úplně v souladu s tím, když někdo mluví za autisty, kteří nejsou schopni mluvit za sebe. Že o nich píše s černým humorem nebo si na ně někdy stěžuje, že to je náročný, že je někdy štvou, že to nezvládají. Setkala jsem se s názorem, že bych si tohle měla řešit soukromě na psychoterapii.

Přišla vám špatná reakce od neautistů?

Na knihu ještě ne, i když tu tam se člověk u cizích lidí setká i se závistí kartičky na parkování. Právě že kritiky se mi dostalo takhle jenom z řad autistů, že mluvím za autisty, za syna, že o synovi mluvím třeba nevhodně, a je pravda, že to se asi týká všech knížek o problematických dětech. Možná by se z toto dal nařknout i autor Líného rodiče, který píše o „normálních“ dětech. Určitě by se tam našlo něco, co by se nějak někoho někdy dotknout mohlo. Já své autistické děti nediskriminuju. Brblám na všechny své děti stejně. Především si myslím, že má kniha není primárně kniha pro autisty, ale je to kniha pro pečující o autisty. A knihu jsem konzultovala s několika odborníky v oboru -psychology, speciálními pedagogy a podobně. Na autismus jedině autibiotika asi není kniha, která by obohatila autistu. Možná jenom z pohledu, kdyby chtěl pochopit ty lidi, kteří o autisty pečují z pohledu osoby bez autismu, ale zároveň si to nevztahovat na sebe, svůj příběh a svá traumata.

Chcete po lidech s autismem nadhled, když je to generace, která neměla ještě podporu od rodičů, zažívali šikanu, nepřijetí a nucenou převýchovu, ve školách neměli asistenty, mnoho z nich ani nevědělo, proč je druzí nemají rádi a považují je za divné, zlé, špatné?

Naprosto chápu, že nemusí mít důvěru k někomu, kdo pečuje o autisty a ještě se o nich vyjadřuje třeba někdy trošku rýpavě nebo s humorem. Možná v tom necítí to obrovské jádro, s kterým je milujeme a přijímáme, jenom pro naše vlastní přežití musíme používat strategie odlehčující všechen stres ohledně náročné péče. Ano, někteří autisti mají trauma, ale někteří pečující mají taky trauma. Četla jsem o tom, že autisté mají vyšší míru deprese a pokusů o sebevraždu. Vsadím se, že to samé platí pro pečující o autisty vyžadující nepřetržitou péči.

Říká se, že maminky, jejichž děti jsou od narození komplikované, mají ambivalentní vazbu k dítěti.

V každém mateřství dochází k ambivalenci. Výhoda autistů je, že většinou ta jejich diagnóza se vykrystalizuje až v batolecím věku nebo později. Takže ten primární vztah mají většinou stejný, jako jiné děti. Na obou mých synech nebylo nic vidět minimálně do roka. A byla to bezvadná kontaktní mazlivá miminka, která si broukala a smála se na celé kolo. A to je super, že to společné sžívání bylo bez nějakého řešení, bez smutku, možná už před tím střetem s přijetím společností. Toníček byl buddháček, opravdu pohodové miminko, měl normální oční kontakt. Já jsem všechny děti nosila v šátku a nosítku, starší do dvou a mladší do čtyř let.

ELIŠKA ANTOŠOVÁ: Na autismus jedině autibiotika 3

Ne všechny matky dětí s autismem mají takové štěstí. Některé děti na spektru propláčí (prokřičí) první rok života nebo téměř nespí a matky zažívají spánkovou deprivaci, zoufalství a bezmoc. Některé jsou místo podpory osočovány z neschopnosti pečovat o své dítě.

Tohle já opravdu nezažila, i když jsem na informaci, že autistická miminka bývají náročnější, narazila. To, co popisujete, může být ale i u zdravého dítěte. Může mít třeba alergii na bílkovinu kravského mléka, nespat kvůli bolestem bříška, kvůli refluxu, pak může být komplikované si s ním vytvořit pevnou vazbu. Někdy si maminka hledá déle cestu ke svému dítěti, i když je zcela bezproblémové. Často v tom hraje roli únava. Naprosto už chápu, proč se spánková deprivace používá jako mučení. Ta v člověku vzbuzuje opravdu strašné emoce, a když to dítě je náročné, jakékoliv, s diagnózou, bez, tak opravdu vzniká problém s vazbou k dítěti, ale vše se dá domazlit.

Řekněte mi na závěr, co všechno vaše děti umí.

Taková otázka se mi líbí, protože všechny děti jsou v něčem vynikající a je dobré si to občas připomenout. Můj nejstarší syn je naprosto úžasný cestovatel. Já bych se s ním vydala třeba do Číny. On je totiž trochu cizincem všude, i český jazyk se musel učit, to nepřišlo přirozeně jako u normotypové dcerky. Tak se rovnou naučil i anglicky. Byli jsme spolu právě před třičtvrtě rokem batůžkařit v Maroku jenom my dva a mé kamarádky a fungoval tam mnohem lépe než v každodenní rutině. Prostřední syn má superschopnost hackera. On si zvládl z dětského tabletu vytisknout v ředitelně asi padesát stránek mapy města, nikdo neví jak. Umí najít v elektronice vždycky něco, co my bychom nedokázali, nastavit tam něco, jazyk, kterému nerozumíme, a geniálně zvládá bludiště v úrovni, kterou já nezvládnu. Také má absolutní hudební sluch a překrásně zpívá. On sice nemluví, ale umí si dokonale zapamatovat slova z písniček. Umí takhle několik slok, všechny lidové písničky, co znám. V poslední době tolik nezpívá, ale byly doby, kdy zpíval pořád dokola desítky písniček. Jeho zpívání byl vždycky klíč do mého srdce. Smůla pro školní besídky – nikdy nezpívá na přání!

Dcerka je sociálně velmi zdatná, dokáže každého ukecat. Používá nádherné výhrůžky jako: „Dej mi to, nebo si s tebou budu chtít hrát!“, což nás opravdu děsí, protože se na nás podepsaly nekonečné hodiny hraní si s plyšáky na pastorka a nevlastní macechy. (smích) Hlavně ta energie proudí do ní a z ní. Já jí dám energii, ona mi ji hned vrátí dvojnásobně, já jí to můžu vrátit dvojnásobně a ona mi to vrátí trojnásobně. Energie přirozeně plyne. S mými autisty to jsou spíš takové obrovské vlny z extrému do extrému, obrovská láska, a jindy zas obrovská zlost.

Co chcete vzkázat čtenářům, aby finančně podpořili vaši knihu?

Že taková knížka ještě na trhu není. Téma autismu není sice nic originálního, ale tato kniha je kombinací nejniternější zpovědi, černého humoru a adrenalinových zážitků s dětmi a jejich jedinečných výroků. Snažila jsem se knížce dát nějakou dynamiku, myslím si, že by mohla bavit lidi, že je to ten typ knihy, kterou si klidně můžete vzít na dovolenou.

Knihu psycholožky a matky tří dětí Elišky Antošové můžete podpořit v rámci crowdfundingové sbírky a vybrat si za to i různé odměny.

____________________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto archiv Mgr. Elišky Antošové (Její blog najdete na Divnozenka.cz)

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení