1

Martin: Potřeboval jsem slyšet diagnózu

Martin je čtyřiadvactiletý programátor z Brna. Zajímá se především o programování, které ho nesmírně baví a dobře živí, cestování, dobré jídlo a sociální kontakty. Kromě ADHD, tedy poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou, má diagnostikovaný i Aspergerův syndrom. Povídali jsme si ale především o ADHD.

Jak se u vás ADHD projevuje? U kluků se obvykle objevuje spíš hyperaktivita, u dívek zase více zasněnost…

Hyperaktivita je spíše v hlavě, mám myšlenky, který lidi kolem mě nechápou, taky moc mluvím, hodně zapomínám, chodím pozdě, občas nemůžu usnout, protože mi v hlavě lítá spousta myšlenek, které zas až tolik nedokážu ovlivnit. Často mě lidi považují za zmateného, roztržitého a že jsem „na více místech v jednu chvíli“.

Jak dlouho vám v průměru trvá, než usnete?

Něco kolem 5-10 minut, když jdu fakt unavený a „když si tělo řekne“. Když ale jdu, protože musím třeba dřív vstávat, tak je to někdy třeba i 30 až 60 minut, protože mi to stále šrotuje a nejde to jen tak vypnout. Chodím kvůli tomu většinou dost pozdě právě proto, že když jsem dost unavený, nestává se to tolik.

ADHD se často spojuje s kluky. Přesto, jak se stalo, že jste byl diagnostikovaný s ADHD? Nebylo to dlouhé roky omlouváno tím, že „to jsou prostě ti kluci, ti už jsou takoví“?

Ne, i oproti svým vrstevníkům klukům jsem byl úplně jiný, často nechápaný, pro některé hloupý, rozhodně drzý. Věděl jsem, že je se mnou něco jinak, většinou ne v tom dobrým slova smyslu, léta jsem se opravdu aktivně snažil se chytit něčeho, čím bych si to, jaký jsem, vysvětlil.

Jak se vám takové poznámky typu „hloupý, drzý“ poslouchaly? Nebral jste si je takzvaně k srdci, anebo to poznamenalo vaše sebevědomí?

Určitě mi trvalo nějaký čas se s tím srovnat a třeba si uvědomit, že ne vždycky jsem já ten „hloupej“. „Drzej“ jsem si nikdy k srdci nebral, protože jsem prostě upřímnej, a nevidím důvod, proč člověku neříct, co si myslím, navíc když se mě na to zeptá otázkou: „Proč si v hodině místo učení hraješ s mobilem?“. Mám lhát? Mlčet? Ne. Ten člověk se mě zeptal. Buď chceš vědět upřímnou odpověď, nebo se neptej.

Byl jste jako kluk nucen do sportu, abyste tu svou hyperaktivitu nějak vybil? Pomohlo to?

Na sport jsem byl vždycky strašný poleno, jsem vzrůstově malý, fyzicky slabší. Na základce jsme měli přísnýho učitele tělocviku, který si oblíbil jen ty nejrychlejší, nejlepší jedince a ty ostatní trestal a psychicky týral. To mi chuť do sportu moc nezvětšilo. Na druhou stranu, i kdyby tam tenhle tělocvikář nebyl, sport mi prostě nešel a nevypadalo to, že by se to mělo zlepšit.

V čem vám diagnostika pomohla? Stačila sama o sobě jako úleva, že „konečně vím, co mi je“, anebo bylo nutné sáhnout po medikaci?

V podstatě největší kámen, který jsem si táhl s sebou, ze mě spadl ve chvíli, kdy jsem přišel na to, že existují na světě lidi, kteří mají podobné problémy, odlišnosti. Celé své dětství jsem toužil po tom, přijít na to, proč jsem se od ostatních tak odlišoval, takže jsem tu diagnózu potřeboval slyšet. Věděl jsem, že mi hlava nefunguje tak, jak by mohla, navíc mě život vyflusnul na konci vysoký a chtěl jsem začít pracovat. To mi moc nešlo, dokopat se k tomu začít byl pro mě vždycky velký problém, jít na to racionálně moc nefungovalo a v tu chvíli jsem už jen doufal, že přijdu k doktorce, která mi medikaci předepíše.

Jak a kdy jste teda přišel na to, že máte ADHD? Co vás k té domněnce vedlo?

Ve 22 letech v době psaní bakalářky a přípravy na státnice. Poslední měsíce před tím jsem ale byl dost v zápřahu a díky tomu jsem si o dost víc uvědomoval, že je něco v nepořádku. Byl jsem z toho nešťastný, hlavně mi nefungovala moc paměť, říkali mi to ze všech stran a přidala se do toho sociální neohrabanost, zmatenost při vyhrocených situacích a dosedalo to na mě čím dál víc. Myslel jsem si, že je to opravdu problém primárně s pamětí. Denně jsem vždycky na pár minut googlil možný příčiny a způsoby, jak mozek přimět fungovat líp.

1

Vnímáte u sebe nějaký posun od dětství? Totiž, je takový rozšířený mýtus, že ADHD v dospělosti zmizí, že se týká jen dětí.

Posun určitě, ale nevím, jestli v tomhle slova smyslu. Mimo ADHD mám diagnostikovaný i vysokofunkční autismus – Aspergerův syndrom, což mi trochu i stěžuje v podstatě rozeznat, co konkrétně je tou a tou diagnózou. Na určité problémy jsem si našel kompenzační mechanizmy, ale bohužel se obávám toho, že ADHD už se fakt nezbavím.

ADHD a autismus se dost „bijí“. Člověk s ADHD má problém se soustředit, autista zase naopak: má problém se odtrhnout od práce a tahle „horská dráha“ potom občas vede k meltdownům a téměř až manickým stavům. Dělá i vám toto problém, nebo „vyhrává“ jen jedno: nepozornost, či problém se odtrhnout od práce?

Vyhrává nepozornost a neschopnost se do něčeho dokopat, takže ten hyperfokus v práci jsem spíš miloval. Spíš jsem to bral jako supr věc, která se ale děla jen v noci, kdy všichni spali, já neměl strach, že o něco přijdu, a zároveň po mně nikdo nic nechtěl, nepsal mi na sociálních sítích a já měl klid na to dělat to, co jsem přes den nezvládal. Je ale pravda, že jsem měl období, kdy jsem díky medikaci byl schopen fungovat jako nikdy a dělalo mi to radost. Pak přišla karanténa a všechno se to zase zvrtlo, byl jsem frustrovaný a nebyl jsem schopen myslet na cokoliv jinýho než jen na fakt, že jsem zase dneska nic neudělal. Asi mi tyhle důvody i částečně rozbily dlouholetý vztah. Neuměl jsem najít ten balanc. A najít ženskou, co je schopná mi porozumět, chápat a tolerovat, jaký jsem a jakým nikdy nebudu, je těžký. Je dost těžký žít sám se sebou. Takže obdivuju a děkuju všem, kteří to se mnou zvládali a zvládají.

Jak přijalo okolí, že máte ADHD? Dokázali tomu porozumět? Anebo měli tendence to bagatelizovat právě proto, že „muži jsou muži, u nich je zapomětlivost/roztěkanost normální“?

Tuhle citaci jsem naživo neslyšel. Moji kamarádi takhle roztěkaný a zapomnětlivý nejsou. Většinou se to snažili pochopit. Jsou ale věci, které se asi nikdy s pochopením nesejdou. Těžko se někomu, kdo to nezažil, vysvětluje, že jsou dny, kdy je opravdu psychicky náročný zvednout se z postele a bejt funkční. I když ale přijde pochopení, ještě to neznamená, že to člověk dokáže donekonečna tolerovat.  S kamarádem, o kterým jsem zjistil, že to má stejně, nám to zlepšilo vztah. Našel jsem si i kamaráda, se kterým jsme na tom hodně podobně a je prostě supr vidět, že v tom nejsem sám.

 1

Jaké věci konkrétně se nikdy nesetkaly s pochopením?

Jak nad některými věcmi přemýšlím. Že některé z těch věcí by jiné nenapadly. Můj pohled na svět a moje představa ideálního světa. A naopak, že věci, které jsou pro ostatní úplnou samozřejmostí a přirozeností, jsou pro mě neznámou, kterou mě musí naučit.

Co si myslíte o výrocích typu „jó, to znám, taky už jsem párkrát něco zapomněl, klíče doma a tak“? Vnímáte je spíš jako bagatelizaci, nebo jen pouhou neznalost? Rozčilují vás, nebo je neřešíte?

Asi záleží na člověku. Většinou je to neznalost, často ale i bagatelizace. Lehko se chápe, že člověka se zlomenou nohou nedonutíte běhat. Hůř se člověk chápe, když jeho problém nevidíte. Bohužel vím, že žiju ve společnosti plné neupřímných, neotevřených, ignorantských lidí, což mě dost často bere úsměv z tváře, který se jinak snažím rozdávat.

To je dobře řečeno, často je nutné to přirovnávat k nějakém fyzickému zdravotnímu problému, ale ani tak to nemá vždy účinek. Vnímáte ADHD jako skutečnou poruchu, anebo jako odlišnost, která je jen důsledkem zrychlené společnosti, jak naznačují některé antropologické studie?

V podstatě dává smysl, že může mít ADHD historicky důležité důvody. V současném světě ano, je to porucha. Věřím, že mi způsobila spoustu problémů. Na druhou stranu ale i věřím, že mě to dostalo tam, kde teď jsem. Snaha dokázat sobě i lidem, kteří se mi vysmívali a měli mě za toho, co nikdy nic nedokáže, mě žene vpřed.

To ano, někdy ta téměř až narcistická touha něco dokázat může být velmi dobrým a efektivním pohonem. To mě přivádí k otázce: co byste vzkázal laikům, kteří o ADHD nikdy neslyšeli, nebo si myslí, že ho vyléčí „pár na zadek“?

„Pár na zadek“ – než budete někoho trestat, alespoň si o tom něco přečtěte. Zaděláváte dítěti na celoživotní trauma, protože nebude mít podporu ani tam, kde by měla být největší. Na přístupu rodičů záleží strašně moc. A dvojnásob to platí tam, kde se dítěti nedostává pochopení ani ve společnosti. Já mám nejlepší rodiče, jaké si člověk může přát, a já jim za to strašně moc děkuju.

Když vám na někom něco vadí, řekněte mu to! Nebuďte ignorantský k odlišnostem, které vidíte u ostatních. Nesnažte se definovat a soudit, co je normální a co ne. Mluvte o svých problémech. Buďte k sobě upřímní.

______________

rozhovor vedla Bc. Aneta Nováková, PIG DIP. / grafika ATYP magazin

Text podpořed z grantu Magistrátu hl. města Prahy.

 

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení