Speciální pedagožka Mgr. Vlaďka Hanyšová pracuje od roku 2010 v Rodinném centru Dětský svět v Lanškrouně. Také je učitelkou tělesné výchovy na základní škole. S naším redaktorem Tondou si povídají nejen o centru, ale také o školství, dětech s PAS při tělocviku a mnohém jiném.
JAK BYSTE SE POPSALA?
Jsem asi docela energická, společenská, mám ráda práci s lidmi a v týmu. Baví mě vymýšlet nové věci, občas jsem hrozně líná, ale asi jsem docela pracovitá na druhou stranu… Tolik toho v sobě vnímám, že těžko říct, jaká jsem.
JAKÁ JE VAŠE PROFESE?
Mám dvě práce. Za svou hlavní práci považuji to, co dělám v Rodinném centru Dětský svět v Lanškrouně. Jsem jeho koordinátorka. Mám to tady celé na povel a na starost. A pak mám ještě druhou práci, to je učitelství na základní škole, kde učím tělocvik, ale to je menší úvazek než tady v Rodinném centru.
ATYP MAGAZÍN JE ZAMĚŘENÝ PŘEDEVŠÍM NA AUTISMUS. KDY JSTE SE POPRVÉ SETKALA S AUTISMEM?
Na vysoké škole, když jsem studovala speciální pedagogiku. Ale jak se vyvíjí všechny tyto informace, které o autismu máme, tak jsem si zpětně uvědomila, že už když jsem začala pracovat na brigádě v ústavu sociální péče na Žampachu, tak mezi těmi dětmi autisté byli. Takže už na střední škole.
CO VÁS O AUTISTECH UČILI NA VYSOKÉ ŠKOLE?
Když jsem chodila na vysokou, povědomí o autismu teprve začínalo. Takže my jsme se učili o tom, že autismus existuje. O autismu jsme se učili jen v rámci psychopedie a kombinovaných vad, ale de facto nic. Pamatuji si, že to byla taková jedna úzká knížečka jako školní sešit, a to bylo všechno, co jsme o autismu ke studiu měli.
JAK BYSTE RODINNÉ CENTRUM DĚTSKÝ SVĚT PŘEDSTAVILA?
RC funguje už od roku 2000 a my jsme ho přebírali v roce 2010. Je nestátní neziskovou organizací, která provozuje toto rodinné centrum v Lanškrouně, kde je prostor pro komunitní, mezigenerační a integrační aktivity pro cílovou skupinu od budoucích rodičů až pro seniory. Naše aktivity by se daly rozdělit na preventivní, což jsou převážně dopolední kluby rodičů, podpůrné svépomocné skupiny a poradenství. Dalšími jsou volnočasové aktivity – kurzy pro děti, dospělé a seniory. Třetí částí jsou komunitní akce většinou jednorázového charakteru pro širokou veřejnost.
JAKÉ POŘÁDÁTE AKTIVITY PRO RODINY?
Hlavní aktivitou je kroužek sportovní hry pro děti s poruchou autistického spektra, kde se pravidelně jednou týdně scházíme v tělocvičně s dětmi a asistenty a společně sportujeme na mnoho způsobů, a klub Integráček, kdy se rodiny scházejí vždycky v pátek odpoledne jednou za 14 dní a je to zase více prostor pro rodiče, aby si popovídali a sdíleli, a pak je to Modrý tábor, to je příměstský tábor pro děti s autismem.
JAK DLOUHO BĚŽÍ SPORTOVKY?
Sportovky pro děti s PAS běží od září 2011.
JE ROZDÍL DĚLAT SPORTOVKY PRO DĚTI S PAS A RŮZNOU DIAGNÓZOU A PRO DĚTI BEZ DIAGNÓZY?
Je to velký rozdíl. Paralelně se sportovkami vedu ještě pohybové hry pro menší děti (3-6 let). Je to jiné už tím, že na sportovkách máme osobní asistenty a tím, že se skupina malých dětí na pohybovkách každý rok sejde úplně jiná. Na sportovkách se vyvíjí dynamika skupiny, jak děti rostou. Sportovky jsou spíše o sdílené atmosféře, že se sejdeme a je nám tam dobře. Mně osobně je tam hodně dobře a je tam tvůrčí atmosféra. Místo abych dávala úkoly, tak posloucháme, co ty děti chtějí dělat, a děláme to s nimi.
CO NAPŘÍKLAD? JAK VYPADÁ TAKOVÉ JEDNO SPORTOVNÍ SETKÁNÍ?
Vždycky se tomu s kolegyní Klárou smějeme, protože naše vize byla nějaká, ale děti si to dělají úplně podle sebe. Tím, že se tam vytvořila parta, přijdeme do tělocvičny a děti jedou úplně samy bez nás. Jdou si otevřít skříň, kde máme pomůcky, vynosí si, co potřebují, a buď v týmu, nebo jednotlivě si hrají různé hry. Hodně se u toho běhá, leze se po lavičkách, cvičí se na kruzích…v podstatě si tam odehrávají nějaké příběhy. Máme skvělé asistenty, kteří do těch příběhů jdou s nimi. Takže častými tématy jsou třeba zloději, policie, vězni, jízda vlakem, vlastně si sami celý čas sportovek tvoří podle sebe, což je úplně úžasné. Pak máme na sportovkách ještě jednoho chlapce, který už odrostl tělocvičně a ani ho to moc tam nebavilo, tak chodí s asistentkou na své individuální procházky. Má totiž zálibu ve stavbách a rekonstrukcích a chodí spolu přímo na konkrétní místa, kde se zrovna něco staví, a pozoruje vývoj té stavby nebo rekonstrukce, záleží, co zrovna ve městě je, co se kde děje.
ŘEKNĚME, ŽE JSEM ČTENÁŘ, KTERÝ O DĚTECH S PAS VLASTNĚ NIC MOC NEVÍ: CO TAKHLE DĚTI S PAS A KOLEKTIVNÍ HRY? CO BYSTE MI MOHLA K TOMU ŘÍCI ZE ZKUŠENOSTÍ Z VAŠICH SPORTOVEK A ZÁROVEŇ Z HODIN TĚLESNÉ VÝCHOVY NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE?
Na sportovkách si děti spontánně vytvořily samy hry, jak už jsem říkala. Mám z toho velkou radost, že si náplň tvoří samy, a asistenti, kteří jsou jim věkově blízcí, jdou do her s nimi a dokážou se ponořit do dětské fantazie a rozvíjet s nimi příběh. Což my jako dospěláci kolikrát už neumíme. Už do toho dáváme moc rácia. Ale abych odpověděla na otázku, když to vlastně mohu porovnat se školním tělocvikem, který učím – někoho kolektivní sporty baví a někoho ne. Třeba některé děti ve škole, které jsou na spektru autismu, jsou při hře šťastné, protože se jim povede začlenit, daří se jim při tom komunikovat se spolužáky a prožívají radost z té hry, ale pak zase jiné dítě s PAS vůbec nechce být součástí hry a kolektivu, takže je to hodně individuální.
Více jsme psali o tělesné výchově a dětech na spektru v článku: Co trápí děti s AS v hodinách tělesné výchovy
VE ŠKOLE SE MŮŽE STÁT, ŽE DÍTĚ S PAS JE NAKONEC OSVOBOZENO Z HODIN TV, I KDYŽ SE VLASTNĚ RÁDO HÝBE. CO MYSLÍTE, ŽE BY DĚTEM S PAS MOHLO NA HODINÁCH TV TAK VADIT, ŽE TO DOPADNE TAK, ŽE DÍTĚ NENÍ SCHOPNO SE ÚČASTNIT HODIN A RODIČE MUSÍ PEDIATRIČKU POŽÁDAT O OSVOBOZENÍ Z TĚLOCVIKU?
Za mě je to zřejmě nejvíc přístupem učitele, jak si staví hodiny, co je vlastně priorita v jeho hodině tělocviku. Jestli dokáže rozpoznat a identifikovat potřeby toho konkrétního dítěte, co mu dělá dobře v hodině a co ne. Vlastně je úplně jedno, která je to hodina, jestli tělocvik, nebo jiný předmět. Takový přístup platí ve všech hodinách a pro každého učitele.
JAK VÉST DÍTĚ S PAS, ABY SE NAUČILO ZAŘAZOVAT DO KOLEKTIVNÍCH SITUACÍ?
Za mě osobně se dítěte prostě zeptat, komunikovat s ním, pozorovat ho. Na ZŠ ty děti mezi sebou komunikují, dát mu tak prostor a motivaci a ptát se ho a hledat cesty, které pro něj budou příjemné a ono ví, že je mu v tom dobře a vidí, že to jde, a pak se třeba odváží udělat víc a víc.
Více také v dalším článku Jak pomáhat dětem s AS v hodinách tělesné výchovy
TAKÉ JSEM SLYŠEL, ŽE DĚTI S AUTISMEM NESNÁŠÍ NEFÉR HRU. MNOHDY JSOU HLÍDAČI PRAVIDEL, FAIR PLAY A SPRAVEDLNOSTI. KDYŽ SE TAK PŘI HŘE NESTANE, NĚKDO NEBO CELÉ DRUŽSTVO VYHRAJE NA ZÁKLADĚ TŘEBA PODVÁDĚNÍ A DOSPĚLÝ TU SITUACI NEVYŘEŠÍ, PAK MŮŽE DOJÍT KE STRESOVÉMU CHOVÁNÍ U DÍTĚTE NA SPEKTRU AUTISMU. MÁTE TAKOVOU ZKUŠENOST S DĚTMI S PAS?
S tím mám zkušenosti se svými dětmi doma. Razím názor, že svět není vždy spravedlivý, nejsou v něm jen spravedlivé nebo nespravedlivé věci. Nechci dětem tvrdit, že to musí být pořád stejné a pořád spravedlivé. Ne, někdy se to stane a tomu dítěti je v tom nepříjemně a zažívá škaredé emoce, ale v ten moment je pro mě důležité být u něj a vlastně mu s emocemi pomoct. Popsat mu je, pomoct mu je pochopit a dlouhodobě s tím pracovat, že se to dít bude. Adekvátně věku, adekvátně jeho prožívání, prostě ho do té hry znovu zapojit, anebo mu tam najít jinou roli, která pro něj bude dobře zvladatelná, ale pořád se tam s tím bude potkávat. Jsme jenom lidi a spolužáci jsou při té hře někdy velmi nekompromisní, děti vůbec jsou mezi sebou nekompromisní, takže když někdo chce udělat podraz, tak ho prostě udělá. Takže za mě to není o tom uhladit to, aby vše bylo úplně fér, protože to někdy nejde.
TO JSOU VĚCI, KTERÉ NEDÁVAJÍ I DĚTI BEZ DIAGNÓZY PAS?
Ano, přesně tak. Ale i oni to prožívají a já si myslím, že velká chyba je, že se o tom pak nemluví, nekomunikuje se. My jim to vysvětlujeme, ukazujeme – takhle to v životě je, ty jsi teď z toho naštvaný, vykolejilo tě to a nevíš, co se svými pocity. Pak se o tom můžeme bavit dál, proč to bylo, a za mě je dobré nepotlačovat ty emoce. To prostě nejde, my se s nimi musíme naučit žít a pracovat – i když jsem naštvaná a potřebuju si zařvat, neudělám to mezi skupinou lidí, kteří mě zrovna naštvali, ale půjdu si někam do lesa, kde si zařvu, nebo si napustím vanu a zařvu si ve vaně, když se zrovna koupu. I já tu emoci potřebuju nějak zpracovat, ty děti se to teprve učí a je to jedno, v jakém jsou věku. Záleží na tom, jak k tomu rodiče přistupují, někdo to učí děti od malinka a někdy se ty děti s tím setkají až ve vyšším věku.
CELKOVĚ ŠKOLSTVÍ NEPRACUJE S EMOCEMI.
Ne, emoce vlastně nejsou příliš součástí školství. Nikdy tam moc nepatřily.
KDYBY SE VE ŠKOLE PRACOVALO S EMOCEMI A MLUVILO SE O NICH NAHLAS, TAK BY TO POMOHLO NEJEN DĚTEM S PAS.
Myslím si, že na prvním stupni se s tím učitelky setkávají. Děti jsou velmi různé a prožívají emoce, a některé velmi intenzivně. Na prvním stupni ještě učitelky učí, jak se má pracovat s emocemi, na druhém stupni určitě ne. Tam záleží, jak to každý člověk má nastaveno.
KDY VZNIKL MODRÝ TÁBOR?
Vznikl tehdy, když se Jaruška Staňková začala věnovat práci s autisty a říkaly jsme si, že tady jsou příměstské tábory pro tzv. „běžné“ děti, ale nikdo si tam nechce autisty vzít a nic pro ně není. Tak jsme si řekly, že to zkusíme a uděláme tábor pro autisty. Začínaly jsme s jedním příměstským táborem a nyní už děláme dva o velkých prázdninách.
JE HODNĚ TĚŽKÉ ZKOMBINOVAT VAŠE DVĚ PRÁCE? JAK TADY V RC, TAK VE ŠKOLE, A JEŠTĚ JAKO MATKA TŘÍ DĚTÍ?
Někdy určitě… Všechno zmanažerovat je někdy hodně těžké. Hlavně chybí čas. Člověk by chtěl tu práci udělat líp, ale nemá na to čas. Já učím tělocvik, takže příprava na hodiny není tak náročná.
ZEPTAL BYCH SE, ZDA MÁTE VE ŠKOLE I DÍVKY S AUTISMEM. ČASTO NEJSOU DIAGNOSTIKOVANÉ, A TÍM PÁDEM NEDOSTANOU ADEKVÁTNÍ PODPORU… ZAJÍMÁTE SE O TUTO TEMATIKU? POZNALA BYSTE DÍVKY NA SPEKTRU AUTISMU TŘEBA PŘI TĚLOCVIKU? JAKOU PODPORU JIM DÁVÁTE NEBO BYSTE JIM DALA?
Shodou okolností mám takovou žákyni, ale vím to o ní. Je skvělá, v hodinách nepotřebuje příliš podporu. Ale nejsem si jistá, jestli bych u dívky na základce poznala PAS. Určitě bych poznala, že má věci nastavené jinak, a to mi vlastně v tělocviku stačí, pak už hledám jen cesty, aby se alespoň trochu chtěla hýbat a bavilo jí to.
CHTĚLA BYSTE NĚCO ZMĚNIT NA ŠKOLSTVÍ?
Školství by mělo být více otevřené, víc přijímat to, že každý máme jiný pohled na svět, že máme každý jiné potřeby a víc poslouchat, co ten konkrétní člověk potřebuje. Flexibilnější přístup. Je toho spousta, co by v tom klasickém českém školství bylo dobré změnit.
VE SVĚTĚ JE TO NĚKDE JINAK?
Ano, určitě. Přímé zkušenosti ze světa nemám, jen co si někdy přečtu ve článcích v některých časopisech, ale i u nás to funguje v různých školách různě. Prostě záleží, jací lidé se sejdou, jak jsou otevření, jaká je podpora, jaké rodiny do té školy chodí…
A JSTE SAMA AKTIVNÍ V TĚCHTO ZMĚNÁCH? ZAJÍMÁTE SE TŘEBA O NĚJAKÝ KONCEPT VZDĚLÁVÁNÍ NA SVOBODNÉM PRINCIPU? DOVOLILI BY VÁM TO VE ŠKOLE, KDYBYSTE PŘIŠLA S NĚJAKOU NOVOU KONCEPCÍ TĚLESNÉ VÝCHOVY? VY SAMA JSTE ZKUSILA TĚLOCVIK UČIT JINÝM ZPŮSOBEM NEŽ JE TYPICKÉ PRO ČESKÉ ŠKOLY: VYBÍJENÁ, BĚHÁNÍ DOKOLA A SOUTĚŽIVOST?
Všeobecně se zajímám o alternativní metody vzdělávání, to mě baví, ale nemám nějaký vyhraněný směr. Mám ráda Montessori, myslím si, že je super i pro autisty, protože je čitelný. Všude si beru něco, já to beru jako inspiraci, a ať už to jsou autisté nebo malé děti nebo děti vůbec, tak jsem dospěla k tomu, že každý to máme v sobě a že pro děti je nejlepší, když jsme k nim přirození, féroví, zodpovědní. Když k tomu takto přistupujeme, tak nás to staví do té pozice partnera.
A TO VŠE SE DÁ PRAKTIKOVAT V HODINÁCH TV?
Ano, určitě. Záleží také hodně na kolektivu třídy, jaký tým dětí se tam sejde, v každé třídě to volíš jinak. Prostě to vše přizpůsobit, aby je to bavilo.
MÁTE MOŽNOST VE VÝUCE NĚJAKOU ALTERNATIVU ZAŘADIT?
V tělocviku si to normálně zařazuji, já se vlastně ani neptám. Myslím si, že když si to kolegové do výuky dají, tak je to vždycky o tom člověku, jakou si výuku udělá. Není nikde striktně dané, jak ta hodina musí být.
TY VĚCI, CO MUSÍ DĚTI SPLNIT, SE DAJÍ DĚLAT JAKOUKOLIV FORMOU?
Ano, záleží na tobě, jak to uděláš, jakou cestu zvolíš. Samozřejmě že jsou věci, co se nedají úplně udělat ve hře. Na druhou stranu si děti nemohou věčně jen hrát, jde to ve vlnách. V každé hodině má učitel prostor si udělat výuku, jak potřebuje.
JAK ODPOČÍVÁTE?
Odpočívám tím, že ráda čtu, a když si fakt potřebuju odpočinout, tak se dívám na nějaký seriál. Vlastně jedu jeden díl za druhým, ponořím se do toho příběhu a odstřihnu se od reality.
ČTETE ČASTO?
Čas na to moc nemám, ale snažím se si ho udělat. Aspoň poslouchám audioknihu. Třeba když okopávám záhon, tak u toho poslouchám audioknihy, abych to propojila.
JAKÉ KNIHY RÁDA ČTETE NEBO SI POSLECHNETE? KTERÉ SERIÁLY VÁS V POSLEDNÍM ROCE ZAUJALY NEJVÍCE?
Hodně čtu české autory, pak mám ráda severské detektivky. Mám ráda, když v příběhu postavy mohu pozorovat vývoj osobnosti. Také mám ráda životopisy. Naposledy jsem četla příběh Marie Baťové, který se mi líbil. Moje nejoblíbenější knížka Cit slečny Smilly pro sníh je severská detektivka. Co se týče seriálů, líbil se mi The Morning Show, to bylo o vztazích a bylo to hodně silné. Severské detektivky jsou strašidelné, ale zase se člověk ponoří a přepne hlavu, to se mi na tom líbí. Když už se na seriál dívám, tak se dívám v kuse, takže o víkendu. Když potřebuju vypnout a je nějaký dobrý seriál k dispozici, tak jsem schopná třeba po obědě se kouknout na jeden díl a skončit ve čtyři ráno. Já miluju to, že se dostanu do stavu, že všechno je pryč a jsem v jiném příběhu, což mi dobře čistí hlavu a odpočinu si, vypnu se.
KDYBYSTE NYNÍ DOSTALA 2-3 HODINY NAVÍC A MOHLA BYSTE DĚLAT JEN TO, CO CHCETE, CO BY TO BYLO?
Já bych si četla a spala…a pak bych sportovala. Chůze, jízda na kole, plavání. Úplně obyčejný pohyb, toho mám opravdu málo. Hodinu bych spala, hodinu bych přidala se svými dětmi a pak vlastně jen tak byla.
PŘEDSAVTE SI, ŽE MÁTE KOUZELNOU HŮLKU A MOHLA BYSTE ZMĚNIT JEDNU VĚC. CO BYSTE ZMĚNILA? HLADOMOR A SVĚTOVÉ VÁLKY NE.
Přičarovala bych lidem optimismus. Aby se na svět dívali veseleji, radostněji, s větší nadějí.
CO BY PAK DĚLALI PSYCHOLOGOVÉ?
Určitě by se našli lidé, kteří potřebují pomoci a poradit a povzbudit, ale nemuseli by potom řešit tolik krizové stavy a těžké situace, měli by čas pracovat již od začátku.
JE NĚCO, CO BYSTE CHTĚLA VZKÁZAT LIDEM S PAS A JEJICH RODIČŮM?
Určitě bych lidem s PAS chtěla říct, že jsou úžasní, že jsou hodně inspirativní a že jsou, aspoň z mého pohledu, na tomhle světě velmi důležití. Protože otevírají nové obzory, nové pohledy na svět a učí nás novým věcem a myslím si, že nás vracejí do reality. Rodičům bych chtěla vzkázat, že si myslím, že ty děti si nás vybraly, protože jim máme něco přinést, něco dát a oni nám, a máme vzájemně něco prožít, i když je to někdy těžké. Někdy je to velmi náročné, zvláště když je porucha autistického spektra výrazná a závisí na téměř nonstop péči. Jsou to hodně těžké momenty. Pro mě to jsou borci. Když se o tyto děti dokáží postarat, dají jim lásku. Před nimi smekám.
PĚKNĚ ŘEČENO.
Já to tak cítím.
___________
Rozhovor vedl Tonda V. / foto Josef V. / grafika ATYP magazín
Práce na tomto textu je placena z grantu Ministerstva zdravotnictví ČR a text vznikl také s finanční podporou hlavního města Prahy.
