Hypersenzitivita – 3. díl: Hmat a dotek

Hmat mám velmi citlivý, ze všech smyslů nejvíce. Tento smysl je však pro mě záhadný. Jak to, že dotek světla na mé kůži vnímám intenzivněji než dotek druhého člověka, ale dotek plamene nebo ostří nože necítím vůbec? Dotek světla I když světlo vidím, vnímám ho především hmatem. Pro mé oči je světlo bolestivé, proto je téměř neustále schovávám za slunečními brýlemi, i uvnitř budov. Cítím, jak se mě světlo dotýká, a to velmi intenzivně. Záleží na odstínu a druhu světla. Sluneční světlo Ač je velmi silné, cítím jeho láskyplný, konejšivý dotek. Nebolí, nepálí, naopak prohřívá a objímá mé tělo. Nikdy ho nemám dost a je velmi těžké poznat, kdy už bych měl ze slunce /ač velmi nerad/ odejít. Naštěstí jsem ten typ, který se začíná potit až od 25 stupňů výše, vedra snáším mnohem lépe než drtivá většina populace. To, co ostatní považují za vedro, je pro mě počasí na mikinu. Nejen sluneční světlo, ale i tu tepelnou energii vnímám hmatem. Miluju to. Když jsem na letním slunci opravdu dlouho, cítím dotek tepelné energie na všech vnitřních orgánech. Jako by mi je hladila. Je to nekonečně příjemné, v tu chvíli se cítím být objímán nejen zvenčí, ale i zevnitř, jako celek. Nedostatek slunečního světla, zejména v kombinaci s chladem, má devastující vliv Čím delší den, větší teplo a intenzivnější světlo, tím více energie mám, tím pádem i psychika je na tom lépe, nevadí mi /až tak moc/ různé zvuky a rušivé podněty, nemám tak často meltdowny (jak ty způsobené senzorickým přetížením, tak ty emočního původu). Někdy se dokonce naskytne okamžik, kdy mě život baví, to všechno jen díky energii, kterou mi poskytuje světlo. Nedostatek světla je přesný opak. Krátké dny, dlouhé večery a zima mají na svědomí nepohodu fyzickou i psychickou. V čím větší nepohodě jsem, tím horší jsou moje senzorické potíže. Proč to mozek dělá takto? Logické by bylo, aby se při přetížení vnímání utlumilo. Jenže je to přesně naopak, čím větší přetížení, tím intenzivnější vnímání a o to větší bolest. Což má za následek zvýšení frekvence meltdownů, často je to tak, že sotva se vzpamatuju z jednoho, už je další. Sleep – eat – meltdown – repeat… dalo by se shrnout. Na nic jiného nezbývá energie. Vůbec na nic. Myšlení však zůstává zachováno a všeho okolo jsem si plně vědom, jen s tím nic nedokážu dělat, protože jsem přetížený, unavený a nemám energii cokoliv dělat. Jak frustrující. Listopad, prosinec, leden, únor, březen. Pět měsíců v roce trpím zimou, nedostatkem slunečního svitu a čekám, až to skončí a bude jaro, světlo, teplo… Kromě psychické nepohody mi chlad působí i bolest fyzickou, bolí mě klouby, mám ztuhlé svaly, studené ruce i nohy a celý se třesu. Nic nepomáhá, byl jsem na mnoha vyšetřeních, kde mi sdělili, že mám horší termoregulaci a velmi citlivý organismus a že se s tím bohužel nedá nic dělat. Proto jsem v zimě nucen venkovní aktivity omezit na cestu do práce, do obchodu a zpět. Často se ta zima zdá být nekonečná a bolest tak velká, že bych nejradši sežral dvě krabice prášků na spaní a šel se zastřelit doprostřed rybníka. Až tak to na mě působí.