Hypersenzitivita – 2. díl: Sluch

Na lavičce vedle vás přistane vosa a začne se umývat, podobně, jako to dělají mouchy. Slyšíte, jak drhne své tělo nohami? Já ano. Jako malému mi to nikdo nevěřil. Když jsem říkal, že mě ten zvuk bolí, častou odpovědí /zejména ve škole/ mi bylo „nevymejšlej si, já nic neslyšim“. Ale mě ten zvuk opravdu bolel. Například i zvuk žárovky. Na to byla klasická odpověď „co je to za blbost, jak tě může bolet zvuk?“ Jenže bolel, a bolel tolik, že jsem si musel zacpat uši a vydávat takový rezonující zvuk, jenž to všechno přehluší. U toho jsem skákal a různě se cukal, čímž jsem si vysloužil poznámku „přestaň hrát divadlo“ (…) Paní učitelka, vyhořelá estébačka a stalinistka, inteligencí zrovna neoplývala, nešlo ji nijak přesvědčit. A tak si myslela, že sebou naschvál plácám po zemi a naschvál křičím přes celé patro, že mi naschvál tečou z očí potoky slz, to všechno před celou třídou, a že potom naschvál nereaguji, prostě jsem to dělal naschvál a konec diskuze. Prostě styl „ten bílej kruh, co vidíš, je černá čára, je to tak a víc se o tom nebudu bavit a nebuď drzej“. Jako velký jsem úplně stejně citlivý Zásadní rozdíl je ale v tom, že umím přesně verbálně pojmenovat, který konkrétní zvuk mi vadí, a umím si říct o jeho odstranění, případně mám k dispozici sluchátka s ANC, nebo můžu prostě udělat to, co malý ne – ukázat prostředníček, otočit se zády a odejít. Vadí mi hlasité zvuky