Dvanáctiletý Maksym Brovčenko je čím dál známější svými obrazy pod uměleckou přezdívkou Kosmo-Maks. V médiích o něm píší jako o „ukrajinském Picassovi“. Kvůli okupaci utekl s maminkou z Berďansku do Záporoží. Odejít do jiné země nechce, protože by nemohl pomáhat Ukrajině. Za svou pomoc dostal ocenění od prezidenta Zelenskeho. Jaké téma se nejvíce objevuje na jeho obrazech? Jak se jim žije na Ukrajině a jak pomáhá? Co si o tom všem myslí autistický chlapec, který tušil už půl roku dopředu, že válka bude, i když doufal, že se tak nestane? Rozhovor s Maksem i jeho maminkou Oksanou Brovčenko probíhal on-line.
Maksym alias Kosmo-Maks dopisuje knihu o planetě «A». „Ve své knize vyprávím o těžkostech života na Zemi o „pekle“, se kterým se setkala má rodina, o bolesti… Jsme Atlanti, narození z lásky mezi pozemšťany. Pro pozemšťany jsme autisté. Jsme tu už několik generací, ale stále pro vás zůstáváme cizími – mimozemšťany. Tak se to prostě stalo, že zatím nemůžeme opustit tuto planetu, která je, stejně jako pro vás, nyní naším domovem i kdybychom se nějakým zázrakem vrátili na Atlantu… Přijetí pozemšťany nám umožní přestat být na této planetě sami. Vše, co potřebujeme, je vaše pochopení. Přišli jsme s mírem a jsme připraveni vám otevřít nebe!” vypráví vzrušeně o své knize.
Oksano, řekněte, prosím, našim čtenářům o Maksově autismu.
Maks se narodil v roce 2011. Když mu bylo půl roku, všimla jsem si, že se zajímá o písmenka, vůbec si nehrál s hračkami. Do jednoho roku vše skládal do řady. Jelikož můj starší syn má také autismus, tak jsem na to už byla zvyklá. V Maksových třech letech byla diagnóza v Berďansku potvrzena. Nechodila jsem moc po doktorech, jelikož jsem psycholožka a mám zkušenosti se svým starším synem. Neměl moc rád světlo, vadily mu hlasité zvuky, ale časem se to zlepšilo. Začali jsme používat sluneční brýle a sluchátka. Maks je používá jen, když je to opravdu nezbytné. Když začíná ostřelování, nasadí si sluchátka a začne si zpívat písničku.
Jaké rady byste dala rodičům, kteří mají děti s autismem, ohledně výchovy, podpory, socializace? 
Za prvé bych chtěla popřát rodičům, aby se nikdy nevzdávali a aby vždy věřili sobě i dítěti. Aby se snažili rozvíjet jeho silné stránky. Milovat je, nehledě na diagnózu. Lidé ve světě jsou různí a každý člověk má právo existovat a právo žít, má právo na lásku. V tom jsme si všichni rovni.
Zajímá mě, jaká je situace s diagnostikou autismu na Ukrajině?
Je dost špatná, máme tu málo specialistů, kteří tomu rozumí a mají nějaké zkušenosti. Nicméně jdeme stále vpřed a nenecháváme se zastavit.
Jak s touto problematikou pracují ministerstva a jiné státní orgány?
Řeknu to ze své vlastní zkušenosti, jako matka svého dítěte. Stát pomáhá. Když se ředitelka dozvěděla o synově diagnóze, řekla, že je určitě potřebná inkluze, aby se dítě mohlo rozvíjet. Když byl Maks první rok v mateřské škole, byl pro něj tento rok velmi obtížný. Byl uzavřený, nemohl kontaktovat okolí, bránil se mluvit. Odborníci si ale našli cestu, jak to zlepšit. Pomohli Maksovi se socializací, se senzorickou integrací. Jak říkám, kdo klepe na dveře, tomu určitě někdy bude otevřeno. Důležité je nepřestávat klepat, ale nemůžeme se spoléhat jenom na stát nebo na ministerstva. V první řadě vše závisí na rodičích, jak se k tomu postaví a co budou dělat. Důležité je, aby rodiče neseděli a nečekali na to, až jim někdo něco přinese nebo s něčím pomůže, ale aby sami dělali vše, aby něčeho dosáhli. Maks je v péči fondu „Dítě s budoucností“. Je to dobrovolnická organizace, která se zabývá pomocí dětem a starším lidem, kteří mají autismus. Zabývá se i šířením informací mezi veřejnost. Když bylo nejhůř, vždy jsem měla podporu od této organizace. Vždy mi poradili, co a jak mám dělat v určitých situacích. Nějaký čas s námi žil dospělý muž s autismem, Američan Bill Peters (můj tehdejší přítel, pozn. redaktora), a mohu říci, že s integrací dítěte s autismem může pomoci nejlépe jen dospělý člověk s autismem. Za rok a půl tohoto pobytu Bill pomohl Maksovi v tom, že si začal více věřit. Přijal to, že má autismus. Už se toho nebál.
Mluvila jste o starším synovi. Prosím, můžete našim čtenářům něco říct o něm a třeba popsat vztah dvou bratří na autistickém spektru?
Staršímu synovi je 23 let, je také na spektru autismu. Pracuje v oblasti informačních technologií, je 3D grafikem a modelářem. Vytváří postavy do počítačových her. O sobě nerad mluví. Bratři jeden k druhému nemají moc blízký vztah. Jsou to dva různé světy, které se neprotínají. Starší syn žije sám, je naprosto samostatný a soběstačný. Zajímá se o politologii.
Jaký má na vás a na Makse vliv válka na Ukrajině?
Má to na nás stejný vliv jako na všechny Ukrajince. Těžko jsme nesli to, že nás Rusko napadlo. Maks už něco tušil půl roku před začátkem války. Jednou jsme byli s Maksem v obchodě. Řekl: „Prodejte mi, prosím, RPG.“ Udiveně se zeptali: „K čemu ti to bude?“ Odpověděl: „Víte, jaká tu bude strašná válka? Já musím bránit svou zemi.“ Přešli jsme to jako vtip. Ale on řekl: „Když mi nechcete prodat RPG, prodejte mi alespoň 5 granátů.“
Poté maloval děsivé obrázky, jako byly například krvavé stromy. Myslela jsem si, že ho něco trápí. Říkala jsem si, čím to asi může být. A od té doby stále říkal, že bude válka. Stále to opakoval. Musíme se připravovat, bude velká válka. V noci, když na Berďansk dopadly první rakety, se Maks probral a říkal: „Nastalo to, tady je ta válka.“ Dva dny poté do města přišli okupanti. Ve městě byla panika. Chápala jsem, že nemůžu Makse nechávat doma samotného. Tak jsem ho brala všude s sebou. Jednou, když jsme šli nakoupit nějaké potraviny, šli proti nám ruští vojáci. Maks to neudržel v sobě a zeptal se jich: „Kdy už konečně umřete?“ Teď mi to přijde třeba vtipné, ale v tu chvíli jsem si myslela, že to bude asi poslední věta, kterou ve svém životě uslyším. Za pár týdnů otevřeli zelený koridor a já se rozhodla, že je potřeba vyjet z okupované oblasti. Chápala jsem ale, že Maks by mohl na jakémkoliv kontrolním stanovišti Rusů prohlásit něco nevhodného, a mohlo by to mít potom fatální následky. Rozhodla jsem se, že vyjedeme, až bude spát. Po konzultaci s lékaři jsme ho uspali za pomoci léků. Nebylo to lehké rozhodnutí, jelikož je to malé dítě a nikdy jsme mu takové léky nedávali. Projeli jsme poslední ruské kontrolní stanoviště a Maks se probral. Uviděl z okna autobusu zničený tank a zajásal: „Hele, koukejte, sestřelený tank, a má na sobě zetko, hurá, je ruský!“ Poté do autobusu nastoupili ukrajinští vojáci a Maks nahlas řekl: To jsou naši, nebo to jsou Rašisti? Vojáci se rozesmáli a řekli: „Jsme svoji.“ Všichni, kteří byli v autobuse, brečeli, objímali se. Chápete, byli jsme měsíc v okupaci, pro nás to bylo něco strašného. My jsme svobodní lidé, ale oni nám to všechno sebrali. Maksovi není ani 12 let, a chová se jako dospělý člověk. Ve fyziologickém rozvoji se stal dospělejším. Lékaři mi řekli, že v době války se děti stávají dospělými rychleji než obvykle. Jak fyzicky, tak i mentálně. Proto je moje dítě už dospělé. Dětství mu vzala válka.
Teď žijete v Záporoží?
Ano, teď žijeme ve městě Záporoží. 9. října 2022 ruská raketa trefila místo, kde jsme bydleli. Zachránilo nás to, že jsme byli ve sklepě.
Je to velmi složité, takhle žít?
Je to složité, ale držíme se.
Tady v Čechách máme mnoho uprchlíků. Proč jste se rozhodli zůstat na Ukrajině, a ne jet někam jinam?
Zaprvé chci poděkovat všem zemím, které přijaly Ukrajince a pomáhají jim. Pro nás to není jen vděčnost, je to taky veliká radost, že mnoho životů bylo zachráněno. Protože každý den Ukrajinu ostřelují. Nebylo ani jednoho dne, aby nikdo nezahynul. Mnoho dětí umřelo. Proto jsme nesmírně vděční každé zemi, která uprchlíky přijala.
Uvažovali jste s Maksem, že byste jeli za hranice Ukrajiny? Proč jste zůstali?
Zůstali jsme na Ukrajině, jelikož nás Ukrajina potřebuje. Myslím si, že se musíte zeptat Makse, proč zůstal. Proč jsme se takto rozhodli.
Maksi, proč jste se rozhodli zůstat na Ukrajině?
Mohli jsme jet do Polska, ale rozhodli jsme se zůstat tady. Kdybych byl někde jinde, nemohl bych Ukrajině pomáhat.
Jak jsi objevil svůj výtvarný talent?
Začal jsem malovat, když byl covid, v roce 2020 v lockdownu. Díval jsem se na film Space. Potom jsem viděl video, jak malovat Vesmír. Poté jsem zkoušel kreslit křídovými pastely, ale když jsem to roztíral, začaly se mi dělat puchýře. Pak mi mamka koupila jiné barvy a začal jsem malovat těmito olejovými barvami.
Kde nacházíš inspiraci, nebo tě nachází inspirace sama?
Když maluji, nikdy nevím, co maluji. Byly momenty, kdy se mě mamka ptala, co maluji, a já odpovídal, že zatím nevím. Po nějaké době už vím, co maluji. Mamka mne podporuje v tom, abych se věnoval vesmíru. Ví, že mi nebe plné hvězd dává energii.
Vím, že maluješ převážně v noci, je to tak?
Ano, protože mám rád noc, rád koukám na hvězdy a toto mi pomáhá.
Když maluješ takhle pozdě, jaký to má dopad na školu, na rodinu, na kamarády? Spíš ve dne?
Rodina už si zvykla na můj noční život, kamarádi také. Do školy chodím na druhou směnu, která začíná ve 14:00.
Oksano, řekněte nám něco více o výuce v druhé směně. Je to spojeno s distanční výukou během války, nebo v ní Maks bude moci pokračovat i po válce a přechodu ukrajinského školství na prezenční výuku?
Na Ukrajině existuje výuka v odpoledních hodinách, proto se po vítězství Maks vrátí k výuce odpoledne. Pro mnoho autistů je obtížné učit se ráno, protože to narušuje jejich přirozený spánkový rytmus. Proto jim učení odpoledne usnadňuje život, to samé platí i pro staršího syna. Začíná pracovat po druhé hodině odpolední. Ve škole často usínal na hodinách. To působilo problémy, protože v té době druhá směna neexistovala.
Maks, jaký obrázek je podle tebe ten nejlepší, na jaký jsi hrdý?
Mám rád všechny svoje obrazy. Jsem rád, že je lidé kupují. Takto mohu pomáhat Ukrajině. Doufám, že to všechno brzy skončí. Bude vítězství. Už nebudu malovat obrazy o válce, a zase budu malovat vesmír.
Máš nějaké rady pro děti s autismem, které by se taky chtěly věnovat umění?
Nevzdávat se, nezastavovat se, když něco nevychází, tak to nevyhazovat, ale předělávat to.
Co tě inspirovalo, aby ses začal zajímat o vesmír a začal si používat pseudonym Kosmo-Maks?
Jednou jsem se podíval na nebe, něco mě nadchlo, a od té doby jsem se moc začal zajímat o vesmír. Myslím si, že existuje planeta 9. To je zatím jenom vědecká hypotéza, že existuje devátá planeta naší sluneční soustavy. Chtěl bych planetu 9 objevit.
Máš nějaké idoly, kteří tě v tomto oboru inspirují?
Ano, samozřejmě. Einstein, Nicola Tesla, Stephen Hawking. Přečetl jsem všechny Hawkingovy knížky.
Rozumíš jim?
Ano.
Jak ses cítil, když jsi zjistil, že máš autismus? Mělo to nějaký vliv na tvoje pocity?
Nijak jsem na to nereagoval, jelikož jsem se občas už předtím domníval, že autismus mám. Když něco neobvyklého dělám, tak to dělám proto, abych se zbavil toho, co mě přetěžuje.
Jak komunikuješ? Psaním, malováním, nebo přímou konverzací?
Rád se bavím se svými kamarády. Dříve jsem s nimi chodil ven, skoro každý den. Dokonce jsme si vytvořili partu. Hlavními lidmi v naší partě jsem byl já a můj kamarád Danylo, a potom Bil a Nazar, pak tam byl Anton a Míša.
Na co jsi hodně citlivý, co je pro tebe obtížné?
Na hlasité zvuky, na různé pachy, například smrad smažených brambor, také prudké světlo.
Jak zvládáš přetížení a stres?
Pomáhá mi odpočinek v posteli nebo malování. Také naši dva kocouři, hlavně když předou. A samozřejmě přítomnost maminky.
Proč ses rozhodl mluvit o svém autismu a o svém životním příběhu?
Jelikož chci dokázat lidem, že autismus není nemoc. Hodně lidí si to myslí, ale není to tak. Je to lež. Autisté nejsou debilové. Elon Musk je například také autista, Einstein nebo Mozart byli také. Všichni dobývali své cíle. Všichni dělali něco dobrého. Nejsou autisté, kteří chtějí něco zničit, někoho zabít. Mnoho autistů něco tvoří. Chtěl bych, aby už nikdy nebyla válka. Chtěl bych, aby si lidé uvědomili, že když něco hoří, ničí se ozonová vrstva, která nás ochraňuje před radiací. Chtěl bych, aby se začala vyrábět jen taková auta, ze kterých nevychází žádný dým. Chci, aby se přestala ničit příroda. Chci, aby vytvořili něco na ničení odpadu. Například v Tichém oceánu se nachází odpadková skvrna, kde jsou 4 miliardy tun odpadu. Je to opravdu hodně. Co s tím? Co tam bude třeba za 500 nebo 1000 let? Bude tam nějaké nové město, nějaký nový ostrov?
Mnoho lidí čeká na tvoji knihu. Co nám o ní můžeš říct?
Má kniha Planeta «A» vyjde velmi brzy. Je o mé hypotéza, odkud na Zemi přišli autisté a kdo jsme. Jaký je rozdíl mezi naší planetou a hypotetickým životem na planetě podobné Zemi v souhvězdí Kentaura. Planeta «A» je ideální svět pro lidi. Je to kvůli tomu, že lidé na této planetě nikdy neválčili, neničili ekosystém. Dvě družice by planetu «A» chránily, kdyby ji něco ohrožovalo. Nachází se tam černá díra, ze které může náhodou vyletět asteroid a zničit planetu. Obyvatelé této planety Atlanťané vždy tvořili nové technologie. Tato planeta nemá školy. Všichni lidé se učí v dílnách tu práci, která je zajímá. Například, když se chcete naučit plést, jdete do dílny, kde se plete, a tam se učíte. Jestli se chcete dozvědět něco o vesmíru, jdete na vesmírné pracoviště a učíte se tam. Lidé tam byli také citliví na hluk, tudíž komunikují telepaticky. Nedívají se ani navzájem do očí, jelikož nechtějí číst myšlenky toho druhého. Mluvení nahlas jim vyčerpávalo hodně energie. Jakmile se myšlenka narodí, tak už existuje, minimálně ve fantazijní realitě. Kniha je přeložena z telepatické řeči Kentaur-Atlantů do psané řeči jednoho z národů Země. Zde jsou použita pozemská slova, parametry, veličiny a měrné jednotky. Telepatii nelze doslovně přeložit, protože myšlenka přenáší neuvěřitelně velký tok informací, obrazy, pocity a emoce. Například: minutu telepatického spojení lze převést do knihy o přibližně 100 stranách. Pokud je vůbec možné vlastní pocity sdílet.
Chtěl bys žít na planetě «A», nebo bys chtěl, aby naše planeta jí byla podobná?
Chtěl bych tam žít, protože na ní není nic nebezpečného nebo špatného. Nebo bych chtěl opravit všechno to, co je na Zemi postižené, také vyčistit ovzduší. Změnit lidi, aby nikdy nechtěli válčit. Aby se zničily všechny zbraně.
Když jsi zjistil, že bude válka, jak ses k tomu připravoval?
Nějak jsem to uvnitř sebe věděl už dlouho dopředu, že to nastane, ale do poslední chvíle jsem doufal, že nic takového nebude. Ale bohužel to nastalo. Není to špatné jen pro Ukrajinu, je to špatné pro celý svět.
Jak jsi přišel na nápad, pomáhat Ukrajině svými obrazy?
Maluji obrazy, prodávám je a peníze daruji na ZSU (pozn. red. Ozbrojené síly Ukrajiny). První obraz jsem prodal za 700 dolarů, ty jsem odeslal na ZSU. Vždy poslouchám, co říká prezident, setkávám se s ukrajinskými influencery i obránci a s přáteli z různých zemí. Také sbírám vlajky zemí, které napomáhají Ukrajině.
Pomáháš Ukrajině osobně, nebo přes nějaký fond?
Pomáhám různými způsoby. Hlavní je to, že pomáhám, a to, jak pomáhám, už není důležité. Jedna vojenská složka potřebovala auto a já jim pomohl to auto dostat. Kupoval jsem pro ně drony nebo dával peníze na sbírky na ně.
Za tuto pomoc jsi byl vyznamenán prezidentem Zelenským a poté ses setkal se Zalužnym. Považují tě za hrdinu. Jsi hrdina?
Zatím nejsem.
Kdo je pro tebe hrdina?
Je to Zelenský, Zalužnyj, příbuzní, kteří válčí, mám hodně kamarádů, kteří teď válčí. Hrdinové jsou také všichni Ukrajinci, kteří tu zůstali, protože platí daně, a to také velmi pomáhá Ukrajině.
Stýská se ti po Berďansku?
Ano, stýská se mi po Berďansku, stýská se mi po domácích mazlíčcích. Teď o ně pečují naši sousedé. Stýská se mi po domově. Každé léto jsme se jezdili koupat k moři, ale teď, kvůli válce, se tam už koupat nebudeme.
Kam půjdeš nejdřív, až se do Berďansku vrátíš?
Nejdříve půjdu vyzvednout svoje mazlíčky od sousedů. Pak zase dáme dohromady naši partu. No a kromě jiného se nejspíš pustíme do obnovy Ukrajiny. Spousta budov je zničená nebo poškozená. Je mnoho raněných lidí a lidí, kteří přišli o všechno. Tak budeme sbírat peníze, obnovovat a pomáhat. Pak tu je ještě ten problém s minami. Hodně zemí nám s odminováním pomáhá – Japonsko, Korea a další. Jsem jim za to moc vděčný. Jsem vděčný všem zemím, které nám pomáhají, s odminováním, s humanitární pomocí, posílají zbraně našim vojákům a přijímají naše uprchlíky.
Jaký je tvůj vztah k Rusům a a co cítíš k ruským vojákům?
K jejich vojákům mám velmi špatné pocity. Protože přišli zabíjet. Oni jsou vymytí, stejně jako občané Ruska ruskou propagandou. Tady fakt nejsou žádní nacisti a fašisti. Tady bylo všechno v pořádku a v pohodě, dokud nepřišli oni. Nechtěli jsme, aby byla válka, nechtěli jsme s nikým bojovat. Chtěli jsme si žít po svém v míru, a ne tak, jak žijeme teď.
Představitelé Ruska se snaží přesvědčit obyvatele ČR, že šli na Ukrajinu chránit ruskojazyčné obyvatele a bojovat s fašisty a Banderovci. Co si o tom myslíš?
To je absolutní lež! Kvůli tomu nepřišli, přišli zabíjet! Říkají taky, že jsou země, které nepřejí Ukrajině a chtějí její území, například že Maďarsko chce Zakarpatí. To je taky lež. Říkají, že spousta zemí nám nechce pomáhat a přijímat naše běžence. To je taky lež. Kromě Běloruska nás podporují a pomáhají nám všechny evropské země. Ukrajina je také evropskou zemí.
Co by sis nejvíc přál do budoucna, pro sebe, své blízké a pro Ukrajinu?
Nejdůležitější je vítězství. A také aby se všichni mohli vrátit domů. Aby všichni zůstali naživu a nezranění. Aby celá tahle válka skončila co nejdřív a všechna města, městečka i vesnice byly osvobozeny. Abychom všichni mohli žít v mírové zemi a v létě se zase koupat v moři. Aby byly obnoveny všechny budovy a aby nám vrátili všechno, co ukradli. A aby všechno fungovalo.
__________________
Rozhovor S Maksem a Oksanou Brovčenko vedl Mgr. Libor Holý online v srpnu 2023.
Překlad z ukrajinštiny: Marko Ivan Penjuk
Obrazy: Maksym Brovčenko AKA Kosmo-Maks. Na jeho Facebooku si můžete obrazy prohlédnout a zakoupit. Maks jejich prodejem pomáhá Ukrajině.
Fotografie: archiv rodiny a kyjevského fondu Dítě s budoucností (zde fotografie z výstavy s vlasteneckou tematikou).
Grafika ATYP magazín.
Vážení, zveme Vás na pořad knihy a obrazů 12letého ukrajinského chlapce Makse Brovčenka na Světě knihy Praha ve čtvrtek 23. 5. 2024 ve 12:00 v sále Pavla Šruta. Jejo knihu Planeta «A» jsme vydali v česko-ukrajinském dvojjazyčném vydání s 32 obrazy Makse. Na křídovém papíře v pevné vazbě. Zakoupit si ji můžete již na e-shopu ATYPpress.cz
