Britský odborník na ADHD Fintan O’Regan je autorem knihy Nedělám to schválně! Mám ADHD. Spoluautorkou je britská konzultantka specializující se na podporu rodin dětí s neurovývojovými poruchami Zoe Beezer. Publikace čtivou formou přibližuje současné poznatky o ADHD, ukazuje, jak efektivně komunikovat s dítětem a dospívajícím s ADHD, a nabízí řadu praktických doporučení pro spolupráci rodiny a školy.
První část knihy vysvětluje, že ADHD není výmluva, ale důvod, proč dítě funguje jinak. Věnuje se i přidruženým diagnózám. Rozebírá také komunikační techniky při rozhovorech s dospívajícími s ADHD a věnuje se ADHD v dospělosti. Kromě přehledu příznaků upozorňuje také na silné stránky lidí s ADHD. Příznaky „nelze vyléčit, člověk z ADHD nevyroste, ale vyroste s ním.” Autoři zdůrazňují, že podpora člověka s ADHD nespočívá pouze v porozumění fungování jeho mozku. Stejně důležité je pracovat s tělem i prostředím, ve kterém žije. Tato myšlenka se prolíná celou knihou.
Řád a flexibilita u dětí s ADHD pracují ruku v ruce
Stejnojmenná kapitola vysvětluje, že řád se skládá z pravidel, rituálů a rutin. Autoři doporučují začínat s menším počtem jasných a splnitelných pravidel. Zároveň rozlišují pravidla, která by měla zůstat neměnná, a ta, u nichž lze hledat prostor pro flexibilitu. Nejde tedy o vytváření systému plného zákazů a příkazů, ale o hledání rovnováhy mezi řádem a přizpůsobením individuálním potřebám dítěte. Stejný princip doporučují i při vytváření rituálů a rutin, které podporují pozitivní naladění dítěte s ADHD.
Nálada a řízení motivace u dětí s ADHD
Možná vás překvapí, že do kapitoly o řádu autoři zařadili také náladu a řízení motivace. Nejprve se však zaměřují na náladu rodičů, poté sourozence (v případě školy spolužáků), protože nálada rodiče nebo učitele je důležitá pro atmosféru a kulturu v domácnosti/ve třídě. Dříve než začnete jednat, podívejte se, jakou máte náladu. To, jakou máte náladu, má zásadní vliv na to, co řeknete a co uděláte. Vaše slova a činy mohou dítě zklidnit, ale také může potencovat jeho stresové chování. Na tuto myšlenku navazuje kapitola Účinné rodičovství, komunikace a budování vzájemného vztahu, která se podrobně věnuje tomu, jak pečovat i o sebe. Není to jednoduché – zvlášť při výchově dítěte s ADHD, případně s autismem nebo AuDHD. Autoři proto nabízejí osm doporučení, která přirovnávají ke kyslíkové masce pro pečujícího.
Dítě s ADHD a šikana
Často dochází k mýtu, že děti s autismem nemají kamarády, ale děti s ADHD ano, protože jsou ti společenští. Není tomu tak. Mnohdy impulzivita a hyperaktivita dítěte s ADHD z něj dělá snadný cíl šikany. Autoři popisují v knize typické vlastnosti těch, kteří se pravděpodobně stanou obětí šikany. Čerpají z rozdělení odborníka Alaina Traina, který rozdělil na oběti na pasivní a provokující. Podle autorů se charakteristiky pasivních obětí častěji překrývají s projevy převážně nepozorného typu ADHD, zatímco charakteristiky tzv. provokujících obětí bývají častější u dětí s převahou hyperaktivity a impulzivity. Tady bych uvítala krátké vysvětlení, že označení „provokující oběť“ neznamená, že dítě za šikanu může. Jde o odborný termín popisující způsob reakce na šikanu, nikoli o přenášení odpovědnosti na dítě. Autoři dále zmiňují, že i dítě s ADHD se může zapojit do šikany, protože chce zapadnout mezi vrstevníky a posílit své postavení v kolektivu. Silnější děti mohou zneužít jeho naivitu, impulzivitu nebo silnou touhu zapadnout mezi vrstevníky.
Spolupráce se školou
Kapitola věnovaná spolupráci se školou nabízí deset praktických doporučení pro situace, kdy se dítě stává terčem „škádlení nebo šikany”. Ne všechna poučení zvládne a naučí se, už jen proto, že je neurodivergentní a prostě bude “jiné” a jinak reagovat. Právě proto je důležitá rada, aby rodiče současně znali školní řád i postup školy při řešení šikany. Pokud doporučení nestačí, škola má povinnost dítě chránit. Spolupráci se školou je věnována i samostatná kapitola. Praktický je také seznam doporučení, podle kterých mohou rodiče vybírat školu vhodnou pro dítě s ADHD.
ADHD u dívek a žen
Autoři připomínají, že se stále tvrdí, že ADHD se vyskytuje přibližně u tří chlapců na jednu dívku. Podobně jako u autismu však upozorňují, že dívky bývají poddiagnostikované, protože své projevy častěji maskují. Autoři tedy zmiňují, že dívek s ADHD je stejný počet jako chlapců s ADHD. Tedy 1:1.
Aha momenty, které stojí za přečtení
V knihách o neurodivergenci nejsou nejcennější dlouhé návody, které si můžeme odškrtávat při výchově dítěte nebo během vzdělávacího procesu ve škole. Mnohem větší hodnotu často mají drobné poznámky rozeseté napříč knihou které během jediné věty změní pohled na dítě. Připomínají, že žádná rada není univerzální. Jakmile z doporučení uděláme jediný správný postup, snadno ztratíme ze zřetele konkrétní dítě a jeho individuální potřeby.
Dle autorů knihy je u 50% autistických lidí přítomno ADHD. Tyto diagnózy se tedy překrývají u každého druhého člověka člověka s PAS (Pozn. autorky recenze: V současnosti se pro souběh autismu a ADHD používá označení AuDHD.).
Hyperfokus (schopnost se intenzivně soustředit) zvyšuje dopamin, kterého mají lidé s ADHD nedostatek. Proto podle autorů nemá být to, co dítě baví, až odměnou po splněném úkolu, ale může povinnosti předcházet nebo ji doprovázet.
Také jsem ocenila poznámku o tom, že lidé s ADHD jsou velmi citliví na kritiku a odmítnutí (RSD). Vzhledem k tomu, jak často jsou kritizování a nepřijímáni, zvyšuje jim okolí jejich stresové chování a stává se z toho začarovaný kruh.
Další aha momenty už nebudu vypisovat. Byla by škoda připravit vás o radost z jejich objevování.
Kde mi chyběl kontext
Vedle kapitoly o šikaně, kde mi u pojmu „provokující oběť“ chyběl širší kontext, jsem narazila i na další místa, která bych doplnila o současný pohled. Autoři uvádějí jako příklad snadno zaveditelného pravidla zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole a ve třídě. Dnes už víme, že rovnost pravidel neznamená spravedlnost. Pokud má dítě autismus, ADHD, migrény, úzkost nebo senzorické přetížení a například kapuce mu pomáhá regulovat nervový systém, pak univerzální zákaz přestává být univerzálně vhodný. Hlavní myšlenkou autora je význam jasných pravidel. Přesto bych byla opatrná u konkrétního příkladu zákazu pokrývek hlavy. U některých neurodivergentních dětí totiž může právě pokrývka hlavy sloužit jako prostředek regulace nervového systému.
Nejasně na mě působila také tabulka rozdělující pravidla do dvou skupin. Přestože má sloužit jako praktický návod pro rodiče a pedagogy, není z ní vždy zřejmé, podle jakého principu jsou jednotlivé příklady zařazeny. Vedle očekávání typu „uklizený pokoj“ se objevují projevy jako vrtění, ošívání, vykřikování nebo „žádný oční kontakt“, aniž by bylo vysvětleno, proč právě tyto položky patří do stejné skupiny a jak je mají rodiče nebo učitelé při nastavování pravidel chápat. Zejména „žádný oční kontakt” je zcela mezi pravidly matoucí a nedává smysl. Právě zde bych uvítala více kontextu.
Nejasně na mě působila také tabulka rozdělující pravidla do dvou skupin. Zatímco u většiny příkladů je zřejmé, proč jsou zařazeny mezi pravidla, u nichž lze hledat prostor pro flexibilitu, položka „žádný oční kontakt“ zůstává bez vysvětlení. Není proto jasné, zda autoři doporučují oční kontakt nevyžadovat, nebo mají na mysli něco jiného. Právě zde bych uvítala doplnění kontextu.
V pasážích, které se věnují autismu, jsem narazila na několik formulací (například „ve svém světě“ nebo „zvláštní zájmy“), které dnes mnoho odborníků i lidí na spektru autismu považuje za zastaralé nebo nepřesné. Současná odborná literatura stále častěji používá přesnější formulace, které lépe vystihují zkušenost samotných autistů i aktuální poznání.
Přes uvedené výhrady považuji knihu za přínosný úvod do problematiky ADHD, zejména pro rodiče, kteří hledají praktické návody pro každodenní život. Zároveň doporučuji číst ji s vědomím, že některá doporučení je potřeba přizpůsobit individuálním potřebám konkrétního dítěte. Čtenářům, kteří chtějí jít více do hloubky, doporučuji doplnit četbu o knihu Hackni své ADHD, která je praktickým průvodcem od autorky s ADHD. Recenzi najdete pod názvem: Hackni své ADHD. Obě knihy vydalo Nakladatelství Portál.
____
O autorce recenze
Dagmar Edith Holá je šéfredaktorka ATYP magazínu, nakladatelka ATYP Press a spoluautorka knihy Mami, kočky a autisty nepředěláš. Dlouhodobě se věnuje autismu, ADHD a podpoře neurodivergentních lidí a jejich rodin.
grafika ATYP magazín a Canva
