Ve Švédsku vnímají autismus jako přirozenou variaci a ne poruchu

Ve Švédsku vnímají autismus jako přirozenou variaci a ne poruchu

Dvacetiletá Monika Malachová z Moravy studuje ve Švédsku Karolinska Institutet. Fascinuje ji věda a vesmír a jejím dalším autistickým zájmem jsou duševní poruchy a také lidská práva na psychiatrii. K tomu poslednímu tématu bohužel nepřišla jen náhodou, ale pobytem na jedné z českých psychiatrií v 17 letech, kdy jí podali léky, které byly kontraindikací a rozjely jí manické záchvaty. Její špatný stav ignorovali, stejně jako to, že má PAS. „Jako by ani neznali, co to autismus je a jak se má s těmito lidmi komunikovat a interagovat,“ říká v rozhovoru, který si můžete přečíst. Máte svůj blog, který se zaměřuje hlavně na duševní zdraví a osvětu. Proč jste se rozhodla založit blog s další blogerkou? V době, kdy jsem blog zakládala, jsem byla hospitalizována na dětské psychiatrii. Právě tam jsem se potkala se spoluautorkou blogu. Kolikrát jste byla hospitalizovaná? Třikrát. Poprvé celkem dva měsíce na mimopražském psychiatrickém oddělení a krátce poté v Praze. Zhruba rok na to jsem pak byla hospitalizovaná ještě jednou, tentokrát v pražském NUDZ. V té první nemocnici v blízkosti domova jsem skončila kvůli depresivní epizodě a sebevražedným sklonům. Bohužel, ani trochu mi nepomohli. Můj stav se zde vlastně zhoršil. Do té doby jsem nebrala žádné léky. Na psychiatrii mi pak nasadili antidepresiva, která nejspíš způsobila, že se mi rozjela mánie se smíšenými prvky. S tou mě také propustili domů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stav dosti neslučitelný s normálním životem, hospitalizovali mě znovu, tentokrát v již zmíněné Praze. Poslední hospitalizace následovala asi rok potom, tentokrát kvůli smíšené epizodě. A v Praze vám pomohli? V Praze mi nasadili správné léky a stanovili diagnózu. Na pražské doktory si nemůžu stěžovat. Přesto na pobyt nerada vzpomínám, prostředí tam bylo dost nepříjemné, stejně tak jako chování sester. A jaké tedy máte diagnózy, kromě PAS? Bipolární afektivní poruchu a OCD. Ve Švédsku vnímají autismus jako přirozenou variaci a ne poruchu 6 Ve vašem blogovém článku týkajícím se právě prvního pobytu na psychiatrii jste popisovala, že se u vás začala rozvíjet bipolární afektivní porucha, ale doktoři to v podstatě nijak neřešili, naopak váš stav zhoršili. Můžete to nějak rozvést? Dá se to tak říct. Nejspíš tu nemoc mám dlouho, první (a na dlouhou dobu taky poslední) mánii jsem měla pravděpodobně v 11 letech. Ale dřív se s mou chorobou dalo relativně normálně žít. Třeba jsem měla jednu epizodu za rok. Zhruba v šestnácti jsem začala hodně často trpět depresemi a tzv. hypomániemi (mírnějšími formami mánie). Následně jsem byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení, kde mi nasadili antidepresiva, aniž by předtím pořádně odebrali anamnézu. Bipolárním pacientům se ale samotná antidepresiva nedávají, protože mohou způsobit přesmyk do mánie a zhoršit celkový průběh nemoci. Přesně to se mi stalo. Z deprese se stala mánie, navíc se smíšenými prvky. To znamená, že mi zůstaly některé příznaky deprese, jako třeba ztráta zájmů, sebevražedné myšlenky atd. a k tomu jsem zažívala plně rozvinutou mánii. Byla jsem ve velmi špatném stavu. V noci jsem skoro nespala, mluvila jsem téměř nonstop, nebyla jsem schopná se zastavit, pořád jsem něco dělala, třeba jsem chodila jen sem a tam po pokoji, několikrát za den přišly autoagresivní záchvaty, kterých stále přibývalo... Doktoři si ničeho nevšímali, dělali, jako by se nic nedělo.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Facebook
Twitter
Pinterest
LinkedIn
WhatsApp
Email

Přihlášení