
Pilotní Klíče k sebeobhájství ukázaly, že mladí lidé na spektru mají co říci
Téměř dvouletý projekt Klíče k sebeobhájství (dále jen Projekt) byl pilotní, kde se účastnilo a spolupracovalo naráz mnoho lidí s autismem. Vzniklo nové know how,
Téměř dvouletý projekt Klíče k sebeobhájství (dále jen Projekt) byl pilotní, kde se účastnilo a spolupracovalo naráz mnoho lidí s autismem. Vzniklo nové know how,
Můžete nám na základě svých zkušeností říci něco o emocích u teenagerů na spektru autismu?
Mám pocit, že starší děti (nejen) s autismem mají spoustu citových kanálů už uzavřených, mají problém emoce pojmenovávat a převládají pocity negativní. U těch malých v rané péči mi přijde, že pocity vyjadřují bezprostředně, ale u starších jsou emoční kanály spíše uzavřené. Je potom těžké dostávat emoce ven, protože jsou pod zámkem. Snažím se s takovým starším dítětem nebo mladistvým pocity pojmenovávat, aby se s nimi dalo pracovat.
Takovým vyjádřením může být například pláč?
Pláč samozřejmě hodně souvisí s vyjadřováním emocí, málokdo si pláč dovolí, je potřeba k tomu mít bezpečný prostor. Ale to je napříč společností, u lidí na spektru i u lidí neurotypických.
Stalo se vám někdy, že by klient emoce pustil a pak tím byl sám překvapený?
Přímo u klienta ne, ale u rodičů, kteří třeba nemají oficiální diagnózu, se dostáváme často do situací, kdy si to konečně dovolí a často si popláčou. Mají najednou dostatek bezpečí a prostoru. Je taky velký rozdíl mezi ženami a muži, vstupují do toho ještě různé genderové stereotypy.
Například že muži nepláčou? Co byste řekl obecně k pláči u kluků v pubertě?
Když si vzpomenu na svoji pubertu, tak jsem cítil spíš hodně naštvání, budování vlastního názoru, touhu, aby mě všichni poslouchali, také přesvědčení, že ostatní dělají věci špatně a já dobře. V pubertě jsem neměl moc na emoce náhled, nedokázal bych to rozklíčovat, říct, co která emoce byla, ukázat na to. Myslím, že to byl spíš emoční zmatek. Asi jsem ani neměl kolem sebe vrstevníky, kteří by si něco “odplakali”, všichni jsme měli výchovu “chlapi nebrečí”. Já svým dětem naopak říkám, ať pláčou, pokud to tak cítí.
Tak vznikají poruchy chování, že se člověk uzavře, například protože má v sobě velkou bolest, kterou nesmí ventilovat?
U dospívajícího a dospělého člověka je již velká historie selhávání. Od dětství má za sebou neúspěšné sociální interakce, zažívá od okolí negativní zpětnou vazbu z těchto sociálních interakcí. Pak je velmi těžké se na to dívat jinak a získat náhled, o to víc, když chybí pochvala, úspěch, přijetí. My se na skupinových nácvicích snažíme, aby si chlapci zvykli vůbec pojmenovat, co se v nich odehrává. Je to dlouhodobá práce, ale snažíme se, aby si začali říkat i úplně obyčejné věci, které se jim nelíbí. Snažíme se vytvářet prostředí, v němž mohou bezpečně říci cokoliv. Samozřejmě potřebujeme, aby totéž, co klienti zažívají tady, mohli pak zažívat i doma nebo ve škole. V emoci, kterou klient prožívá, jsem s ním. Není to pro mě zraňující, naopak v tom zažívám kus sebe a uvědomuji si, že i ve mně se něco odehrává: když pláče klient, pláču taky, když sdílí radost, raduji se.
Kdy jsi přišla na to, že jsi na spektru?
Poprvé to zmínila jedna učitelka na nižším stupni gymnázia – jestli prý nemám náhodou AS. Nevěděla jsem, co to znamená, a tak jsem googlila (tehdy ještě česky) a to mě svedlo ze stopy… Trvalo to další čtyři roky – do nějakých šestnácti – než jsem se k téhle teorii vrátila na základě hledání v angličtině. A k diagnostice jako takové jsem se dostala až v osmnácti, tedy před nějakými pěti lety. A ačkoliv jsem si v zásadě jen šla potvrdit svou teorii, stejně mě to celkem zasáhlo. Ovšem to je asi i dané příchodem další depresivní epizody.
Proč tě to svedlo ze stopy?
To je jednoduché – kdybych se byla tehdy dostala ke správným informacím, mohla jsem daleko dřív chápat, co se mnou děje. A taky by to třeba pomohlo mému vztahu s rodiči…
Malování je tvé hobby, nebo maluješ i profesionálně?
Kreslit jsem začala ve chvíli, kdy jsem udržela tužku. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, samo. Takže pokud jde o to, jak dlouho páchám umění, bude to tak dvacet let. Umění je pro mě jen hobby, protože si chci dělat co chci a kdy chci – ne pracovat na zakázkách pro lidi, co ještě mizerně platí. Když se sem tam něco prodá, jsem samozřejmě ráda, ale to je málokdy. Dělám různé techniky – malbu, kresbu, koláže, pracuji i s hlínou a vytvářím si kostýmy na LARPy a historické akce.
Co dalšího tě baví, kromě umělecké tvorby?
Baví mě vlastně všechno ohledně fantasy – knížky, filmy, seriály, hry… A hlavně LARPy, historický šerm a lukostřelba. Neobvyklé koníčky pro ženu, já vím, ale je to daleko zajímavější než porovnávání kabelek a ničení si zad vysokými podpatky. Taky hraju DnD a jinou roleplay hru, na jejíchž pravidlech pracujeme s podobně ujetou skupinkou přátel. A ráda si jen tak sednu na gauč, dám si vodní dýmku a povídám si s papoušky.
Má pro tebe nějaké plusy a mínusy to, že jsi na autistickém spektru?
Pětačtyřicetiletá Markéta Štěpánková již 12 let pracuje jako osobní asistentka u dětí a dospělých s různými handicapy a také u osob chronicky nemocných nebo na
16. září 2022 proběhl v Sále architektů na Staroměstském náměstí v Praze již 3. ročník Autistické konference. Jakožto dlouholetý čtenář Atypu a nadšenec do autistické
Tisková zpráva 3. Autistická konference, 16. září 2022, Staroměstská radnice, Sál architektů, Praha V pátek 16. září 2022 proběhne v Sále architektů na Staroměstské radnici
V minulém článku ke konceptu neurodiverzity jsme se zabývali jak termíny, tak jejich používáním, kdy se na sociálních sítích často objevují necitlivé až agresivní výpady
Máme velkou radost, že se nám podařilo získat finanční podporu pro pilotování projektu Klíče k sebeobhajobě. Spolupráce na osvětě a sebeobhajobě lidí na spektru autismu
Štědrý den je pro děti vždy plný očekávání a tím pádem eustresu, proto redaktorka Anežka pro tento čas nakreslila omalovánku. Třeba než vaše dítě /
Současné kapacity pobytových zařízení, která o lidi s těžší formou autismu pečují, jsou nedostačující. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodlo o částečné dotační podpoře této
ATYP Magazín
Pod vlastním krovem 28
182 00 Praha 8
tel: +420 723 653 129
email: redakce@atypmagazin.cz