rozhovor

Autismus je má superschopnost, říká britský autista 2

Autismus je má superschopnost, říká britský autista Shane

Čtyřiadvacetiletý Shane Stoneley studoval výpočetní techniku a nyní plánuje pracovat jako asistent učitele. Proč se takto rozhodl? Jak prožíval dětství, když se o svém autismu dozvěděl až v dospělosti? V čem se britské školství liší od českého? Letos již podruhé přiletěl do Prahy, ale protože právě začala pandemie koronaviru, tak už po dvou dnech předčasně odletěl zpět.

Kdy ses dozvěděl, že jsi na spektru autismu?
Před dvěma lety, když mi bylo 22. Sám jsem si myslel, že bych mohl být autista, protože jsem byl jiný než ostatní, tak jsem šel s tátou k praktickému lékaři, ten mě odeslal k psycholožce, která je specialistkou na diagnostiku autismu. Musel jsem na to čekat dva roky, ale pak mě diagnostikovala.

U vás jsou tak dlouhé čekací doby?
Ano, dva roky jsem byl na čekací listině, ale zase to posouzení bylo zdarma, a tím se to vyvážilo.

Kdo vlastně u vás z lékařů může diagnostikovat PAS? U nás pouze psychiatři a kliničtí psychologové. A těch, co to umí, je málo.
Diagnostikovala mě členka Autistické diagnostické služby dospělých. Není to psycholožka ani psychiatrička, ale je velmi vzdělaná. Říkala, že je ve východním Yorkshiru jediná, která může diagnostikovat autismus.

Kde bydlíš?
Ve Východním Yorkshiru, ve městě zvaném Hull.

Jaké jsi měl dětství? Chodil jsi do mateřské školky?
Chodil jsem do školky. Upřímně si nepamatuji nic ze školky, kromě toho, že moje máma hodně dobrovolně pomáhala ve školce. Chodil jsem do dvou školek. První byla skoro jako jesle, kam můžeš chodit před tím, než začneš chodit do skutečné školky. Rodiče mi řekli, že jsem byl nepředvídatelné dítě. To způsobilo, že mnozí vrstevníci se mě báli, a tak jsem se často poflakoval sám, nebo jsem sledoval vychovatelky ve školce a některé děti, které vypadaly, že mě zabaví. Později jsem si uvědomil, že to možná bylo proto, že jsem se duševně blížil věku vychovatelek. Ve škole jsem pak byl velmi odlišný od ostatních. Byl jsem hlučný a měl jsem časté meltdowny.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Nedali mi diagnózu, aby mě neškatulkovali 3

Nedali mi diagnózu, aby mě neškatulkovali a nebyla jsem šikanována

S patnáctiletou studentkou gymnázia Denisou jsme si povídali o jejích zájmech, o tom co ji baví a přesto nejde, ale také o šikaně ve škole. 94 procent lidí s AS během školy zažije šikanu. Mnozí ji v té chvíli ani nepoznají.

Žiješ odmala v Kladně?

Moje mamka napřed žila ve Velké Dobré, a potom, když se poznala s tátou, tak se i s mým bratrem přestěhovali do paneláku na Kladně, a tam žiju celých 15 let.

Je vlastně lepší říkat na Kladně, nebo v Kladně?

To je úplně jedno. Spousta Kladeňáků říká na Kladně, spousta v Kladně, hádají se o tom docela často.

Chodila jsi do mateřské školky?

Chodila, a tam mě to i bavilo. Vždycky, když byly prázdniny, tak mamka s tátou se o mě nemohli starat, tak mě dávali ještě do jiných školek. Takže jsem vystřídala snad všechny školky na Kladně.

Školku, která funguje i přes prázdniny, jsem nikdy nezažil. Měla jsi ve školce nějaké kamarády?

Já jsem si myslela, že jsem měla kamarády, ale ti mi pak dali najevo, že mí kamarádi nejsou. Ale byla jsem tam spokojená, pokud nepočítám své spolužáky.

Připadala sis zvláštní? Měla jsi nějaké zvláštní zájmy?

Zvláštnost se projevovala v mém chování. Učitelky mi časem už ani nedávaly společné práce, a zatímco ostatní kreslili nějaký společný obrázek, tak mě posadily ke stolu samotnou, abych kreslila svůj vlastní obrázek. Pak jsem zjistila, že existují pandy. Byla jsem posedlá pandami. Začala jsem sbírat plyšáky, malovat obrázky a tak. Ale to bylo až v první třídě, ve školce ne.

Učila ses číst a psát ještě předtím, než jsi šla do školy?

Ne, až ve škole, ale celkem mi to šlo. Spíše než že bych uměla číst a psát, ale učitelky ve školce rodičům říkaly, že se chovám jako mnohem starší než ostatní děti. Žádné nadprůměrné schopnosti jsem kromě poměrně široké slovní zásoby neměla a známky se postupně taky ze samých jedniček proměnily na trojky nebo i pětky.

Když jsi začala chodit do školy, jaké to tam bylo?

Moc si to z toho období nepamatuji, ale myslím, že mě to tam celkem bavilo. Ve druhé třídě jsem se ale prý začala chovat divně. Když jsem šla domů, začala jsem brečet nebo se vztekat.

Dokázala bys říci proč?

Obávám se, že to říct nedokážu, jelikož si to ani moc nepamatuji, ale vím to pouze z vyprávění. Děsily mě učitelky, měla jsem z nich hrozný respekt, který se tedy postupem času ztratil. Stačilo, aby na mě někdo zvýšil hlas, a já to vstřebávala celý den. Z mého již “dospělejšího” pohledu jsem byla strašně otravné dítě, spontánní a impulzivní. Koncept kamarádství mě nějak minul, tudíž jsem chodila za všemi a chtěla si povídat nebo hrát, jenže mi nedocházelo, že mají svoje skupinky, do kterých nikoho už nepustí. Já žádnou neměla a byla jsem z toho smutná. Uvědomovala jsem si to hlavně, když byly nějaké školní akce… Například Vánoce, všichni si dávali dárky i já, jenže nikdo nedal dárek mně, a tak mi jedna spolužačka přinesla lego panáčka, kterého někdo zapomněl, a jiné spolužačky mi ho ukradly a zahodily.

Měla jsi ve škole kamarádky a kamarády?

To asi ano. Většina lidí, co se mnou chodila až do devítky, mě znala už ze školky. Takže jsme se znali asi 12 let. Dá se říct, že jsem měla kamarády, ale zdali by mě i oni nazvali kamarádkou, si nejsem jistá. Až na druhém stupni jsem si začala uvědomovat, že pro to, abych byla více oblíbená, můžu něco sama udělat, a tak jsem i udělala. Rozhodně jsem se zbavila nálepky divného dítěte, ale možná si získala tu zlého puberťáka. Což mi z nějakého důvodu získalo i několik kamarádek. Od osmé třídy ale pracuji na tom, abych byla sama sebou, ať už to znamená být divným dítětem nebo čímkoliv, hlavně, abych tak nikoho nezranila jen pro nějakou hloupou nálepku.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Jsem autistka a říkám věci tak, jak jsou. Jsme sociální zvířata.

Jsem autistka a říkám věci tak, jak jsou. Jsme sociální zvířata.

O Gretě Thunberg se nelehce píše. Ne, protože na ni lidé pohlížejí černobílé, buď ji milují, nebo se jí vysmívají, ale proto, že ona opakuje, že by byla radši, kdyby si lidé všímali témat, o kterých mluví, a něco pro ekologii dělali, než rozebírali její život. Naposledy to zmínila pro The New York Times, kterému poskytla velký rozhovor před premiérou filmového dokumentu I am Greta.

„Upřímně, nechápu, proč se média zaměřují více na aktivisty než na problém samotný. Jasně, je to snadný můstek k problému. Je to snazší, když tomu dáš obličej, pak je to pro lidi srozumitelnější. Takže chápu, proč to média dělají. Ale nechápu, proč to dělají v takové šíři. Je to skoro absurdní, jak moc nás ovládla kultura celebrit. A další je, že lidé, kteří se cítí ohroženi upozorňováním na klimatickou krizi, cítí, že jsou tím ohroženy jejich zájmy, jdou právě proti aktivistům. Raději jdou proti požárnímu alarmu než po požáru samotném, protože to zaměstná mysli lidí. Tím zakryjí to, že se má řešit ten požár,“ sděluje 30. října 2020 Greta Thunberg redaktoru The New York Times Magazine. /dále NYTM/

Málokterá osoba na světě je známá pod svým křestním jménem natolik, že řeknete Greta, a snad už každý ví, o koho jde. Je skoro těžké uvěřit, že uplynuly pouhé dva roky od její první školní stávky proti klimatické krizi. „V tak krátkém čase se sedmnáctiletá Švédka stala figurou v mezinárodním rozměru, která se setkává se sympatizujícími světovými lídry a leze na nervy těm nesympatizujícím.

Její přesvědčivá jasnost v rozměru krize a morální rozhořčení nad neadekvátní politickou odezvou ovlivnily veřejné mínění a inspirovaly další ke stávkám. Odhaduje se, že v září 2019 se stávek po celém světě zúčastnilo asi 4 miliony lidí,“ píše americký deník.

ATYP magazín o ní nepsal v době, kdy o ní psali všichni a všichni se k ní vyjadřovali. Lidé na spektru se nezajímají o něco jen proto, že je to zrovna módní nebo je téměř povinností si o tom něco myslet a vyjadřovat se k tomu. Gretiny emoce při projevech nerozebírali jen novináři, ale i odborníci. „Existuje o mně nepravdivá představa, že jsem naštvaný a depresivní teenager,“ říká k tomu Thunberg, jejíž rapidní vzestup je předmětem nového dokumentu na Hulu I am Greta. „Ale proč bych měla být v depresi, když ze sebe vydávám to nejlepší, abych věci změnila?“

Gretiny odpovědi jsou přímočaré bez skrytých úmyslů a na to neurotypický svět není zvyklý, takže pořád dokola její myšlenky vysvětlují po svém, podstrkují Gretě, co cítí, jak vnímá, odesílají ji i rodiče k psychiatrům apod.

Redaktor NYT pokládá otázku: Do jaké míry, myslíš, by měla tvoje práce jako aktivistky zahrnovat přemýšlení nad řešeními klimatických problémů? Nebo svou roli vidíš více jako symbolickou?

Nejsem vědkyně. Úmyslně se držím dál od proslovů o specifických věcech a politice, protože to není na nás na dětech. To by bylo divné.

Redaktor NYT: Říkáš „nás dětech“?

Technicky a legálně jsem dítě.

Redaktor NYT: To jsi, ale vsadím se, že existuje mnoho sedmnáctiletých, kteří nechtějí být bráni jako děti, i když jimi technicky a legálně jsou. Stává se ti někdy, že bys byla raději brána jako dospělá?

Je mi jedno, jestli jsem považována za dítě, nebo dospělou. Chtěla bych se setkat s odpovědí, která je na mé úrovni. Ale jo, myslím, že až mi bude 18, začnu se vnímat jako dospělá. To je velmi autistický způsob vidění věcí. Lidi říkají: „Snaží se schovat za to, že je dítě, aby nemohla být kritizovaná. Používá to jako štít.“ Ne, jsem autistka a říkám věci tak, jak jsou.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Není vždy je potřeba se za každou cenu snažit přizpůsobovat okolí

Není vždy potřeba se za každou cenu snažit přizpůsobovat okolí

Přinášíme vám rozhovor s Kamilou, šestatřicetiletou matkou šestiletého autisty Olivera, se kterým žije ve Velké Británii. Kamila popisuje svoje zkušenosti, jak se dostali k diagnostice, jaký je přístup k autistům v Anglii, jestli je inkluze v Anglii funkční a jestli by se vrátila zpátky do ČR.

V kolika letech byl tvůj syn diagnostikován? Jak probíhá diagnostika PAS v Británii?

U Olivera jsem začala mít podezření kolem jeho 2 let, v té době jsem to začala řešit nejprve s naší Health visitorkou. Každé dítě tu v Anglii po narození dostane přiřazenou tzv. Health visitor, se kterou může kdykoliv řešit cokoliv ohledně dítěte, výchovy, kojení, ale také třeba poporodní depresi apod. Ta naše s námi udělala test o přibližně 30 otázkách, poté nás poslala k dětskému pediatrovi, který s Oliverem dělal různá cvičení formou hry s hračkami a zaměřoval se tím přímo na autistické znaky. Ten pak rozhodl, že je potřeba psychologa, který na základě vyšetření rozhodne, zda se jedná o autismus, nebo ne, popřípadě jinou poruchu. Začali jsme navštěvovat výbornou a velmi zkušenou dětskou psycholožku, která pracuje čistě s dětmi v autistickém spektru. Po několika návštěvách a různých vyšetřeních (opět vše formou her) Oliver dostal oficiální diagnózu v jeho 3 letech. Paní psycholožka s diagnózou čekala až do jeho tří let, aby si byla na sto procent jistá.

Jakým způsobem se projevuje synův autismus podle tvého pozorování?

Když měl asi rok a 9 měsíců, tak stále ještě nemával například na rozloučenou a neukazoval prstem na věci, které ho zajímaly. Dost často neslyšel, když jsem ho volala. Měl neuvěřitelnou hrůzu z hlasitých zvuků, nemohla jsem doma vysávat, bývalý přítel musel Olivera vždy vzít ven na procházku, abych vůbec mohla zapnout vysavač. Také si neuvědomoval nebezpečí, byl schopný vběhnout do silnice plné jedoucích aut. Ještě ve dvou letech neuměl držet hrníček s pitím, když se chtěl napít, tak jsem mu hrníček musela přidržovat. Prošli jsme si obdobím, kdy nejedl nic jiného než toast s máslem, zdejší anglické cereálie Weetabix, suché těstoviny a Brumíky. Nehrál si s hračkami tak, jak se má, jen je stavěl do řad všude kolem. Ve 2 letech uměl celou abecedu, počítat do 10 tam i nazpět, znal všechny barvy a všechny tvary, ale vůbec nemluvil, nekomunikoval. Pokud něco chtěl, tak mě chytl za ruku a odvedl mě ke zdroji. Často se dlouho točil na místě, hrozně ho to bavilo. Nebo vydržel hodiny sedět na místě a trhat toaletní papír na malinkaté kousíčky.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Jsem v bublině aktivních učitelů 7

Jsem v bublině aktivních učitelů

Česká školní inspekce průzkumem zjistila, že pouze 16 procent učitelů volilo v době uzavření škol jiný systém výuky než e-mailem. V tomto čísle jsou zahrnutí i ti, kteří v malých obcích třeba donášeli úkoly do schránek nebo je posílali po hasičích. Povídáme si s druhostupňovou učitelkou a matkou tří dětí Rebekou Vadasovou, jak se s výzvou naučit se on-line technologie v době uzavřených škol, poprala, co jí to přineslo a jak je bude využívat dál.

Procenta učitelů, kteří své žáky učili on-line, jsou zřejmě tedy ještě menší. Navíc se ukázalo, že vedení škol většinou učitelům zadalo pouze komunikaci přes e-maily a nijak je nemotivovalo k novým aplikacím. Proto ti, kteří se to naučili, patří k odvážným a proaktivním. Nesjednocení se v tom, jak učit, od vedení škol i MŠMT znamenalo nejen problém pro učitele, ale i pro rodiče. Pedagogové neměli IT podporu a rodiče se často museli naučit i několik aplikací, protože učitelé volili různé, přes které učili a zadávali procvičování a případné testy, a zapomněli se domluvit mezi sebou. Ve zprávě České školní inspekce je pozitivní údaj, že přes 80 % učitelů chce pokračovat i nadále v získaných digitálních kompetencích. Pedagogové by je využívali pro výuku ve třídě i pro děti, které jsou třeba dlouhodobě nemocné doma, ale potřebovali by k tomu podporu a IT vybavení. To si přeje i Rebeka Vadasová. Doufá, že děti budou moci mít tablety nebo používat chytré telefony a budou moci to, co se všichni naučili v době uzavřených škol, na nich využívat i během hodin v škole.

Inspekce zjistila, že učitelé učící on-line v době uzavření škol, jsou ojedinělí. Vy teď navíc učíte od 25. 5. ve škole a propojujete on-line třídu s těmi žáky, kteří zůstali doma.

Já jsem asi ovlivněná svou bublinou aktivních učitelů, protože mám pocit, že on-line učí skoro všichni. Samozřejmě tuším, že to tak není, třeba i skrze zkušenost s distanční výukou u vlastního syna, ale ráda sdílím zkušenosti v učitelských skupinách na FB (doporučuji třeba https://www.facebook.com/groups/uciteleplus/ ), kde se asi scházejí hlavně ti aktivnější, takže to mám tímto zkreslené.

On-line myslíte také e-mail nebo opravdu aplikace určené ke komunikaci s více účastníky?

Za on-line výuku nepovažuji zasílání úkolů prostřednictvím e-mailu. Myslím tím, že vyučovací hodiny máme přes nějakou on-line platformu s žáky naživo, v reálném čase.

Jak a proč jste se k tomu rozhodla? Nařízení od vedení školy ani od MŠMT vás nenutilo, ba naopak.

Na začátku jsme si všichni mysleli, že karanténa bude 14 dní, a to by se klidně mohlo vyhlásit jako prázdniny a nestalo by se nic. Nikdo nepředpokládal, že to nakonec budou dva a půl měsíce. Nejdřív jsem čekala, jestli přijde nějaký pokyn, co budeme jako škola k výuce on-line používat. To se nestalo, a tak si postupně učitelé našli nějakou aplikaci sami, což není ideální, ale je to rozhodně lepší než nemít přímý kontakt s žáky vůbec.

Věděla jsem, že moje třída má skupinu na WhatsApp. V době, kdy ještě vše běželo normálně, jsem v ní nechtěla být i kvůli držení si nějakých hranic toho, kdy pracuji a kdy ne. Ale když nám zavřeli školy, tak jsem využila toho, že tuto aplikaci už většina třídy má a umí to s ní. Požádala jsem děti o připojení a začala jsem se s nimi domlouvat, jak by bylo nejlepší se učit. WhatsApp umožňuje videohovor jen pro čtyři účastníky, takže prvně jsme měli videohovor v malých skupinkách (já + tři děti), abych zjistila, jak se děti mají, a abych si zmapovala, zda by chodily na on-line hodiny a jaký preferují čas. Ale WhatsApp byl pro výuku nepoužitelný.

V té době už se začaly v učitelských facebookových skupinách řešit aplikace. Mám nějaký iracionální odpor ke Skypu, protože jsem ho používala snad před 15 lety, tak mi to přišlo jako zastaralá technologie, i když teď vím, že to umí dost věcí. Pak někdo z učitelů vypracoval přehlednou tabulku toho, co která platforma umožňuje a jaká má omezení. Zmiňoval se Discord, Zoom, MS Teams a další. V tabulce u všech bylo, jaké je omezení časové, kolik účastníků může být v jeden čas připojeno, kolik lidí může mít zapnuté video, zda je tam sdílení obrazovky pro výukové materiály atd. Mně se zdál Zoom nejsympatičtější, a navíc pro pedagogy nabízel v době pandemie neomezený čas. Takže jsem se přihlásila přes školní e-mail a mohla jsem začít.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním 9

PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním

Taky vstupujete do školy s divným pocitem? Možná cítíte někde napětí, strach, ale nechcete si přiznat, že se stále cítíte v instituci plné kontroly a moci nedobře? Přesto tam vaše děti musí být, protože jiný systém školství nenabízí? Na soukromé školy, pokud vůbec odpovídají vašim představám, nemáte peníze, přesto dál platíte daně i na školství,… Je to diskriminace, není to diskriminace? Taky slýcháte větu od obránců systému školství: “My jsme to přežili, tak ty naše děti to taky přežijí”? Tak jsme se naučili přežívat a ne žít. Jak se v takovém systému daří učitelům? Může to dobrý učitel zachránit? O tom všem, ale i o dalších tématech vzdělávání žáků v ČR si povídáme s psycholožkou PhDr. Janou Nováčkovou.

Často mluvíte o tom, že se děti a dospívající v systému školství nevedou k samostatnosti, k zodpovědnosti, nepracují z vnitřní motivace, ale pod tlakem a s neustálým hodnocením, což skutečně nevytváří bezpečné prostředí, tak důležité pro kvalitní učení… Pojďme si povídat, jaký je dospělý člověk v takovém systému, jak se to na něm (ne)podepisuje.

Nejdřív bude dobré si připomenout, na jakých východiscích systém tradiční školy stojí. Především vidí dítě jako někoho, kdo je nerozumný a kdo neví, co je pro něj dobré. To vědí jenom dospělí, a tak dítě nemá vůbec co mluvit do toho, co se s ním ve škole děje.
Výuka je postavená na tom, že se stejně staré děti učí stejné věci stejným způsobem a ve stejný čas. Ať byly snahy o reformu školství jakékoliv, tato stránka vzdělávání se nikdy nezpochybňovala. Měnil se obsah učiva, metody výuky, příprava učitelů apod., ale že by se někdo vážně přitom zamýšlel, zda je povinný jednotný obsah výuky vlastně v pořádku, to nikoliv. Samozřejmě není reálně možné, aby jednotný obsah vyhovoval všem dětem. Z toho logicky vyplývá, že pokud se dítě nebude chtít učit dobrovolně, je zcela namístě, aby jej k tomu dospělí donutili. Po dobrém nebo po zlém. Tradiční uspořádání školy tedy počítá s násilím.

Vícekrát jsem slyšela od učitelů, že vlastně nemají jak děti pořádně potrestat. HLAS je jediný nástroj, který jim zbyl, když potřebují zjednat klid. Nebo děti třeba, když neposlechnou, tak dřepují (třeba 50 dřepů před celou třídou). Dřepování prý není fyzický trest.

Pravda, rákosky už ze škol zmizely, přesto je tam dost postupů, které mají děti přivést k poslušnosti. Je to trestání známkami (horší známka za nevhodné chování), je to ironizování či přímé ponižování před třídou, jsou to poznámky, zhoršená známka z chování. „Tresty zastavují, ale nebudují,“ říkával pan prof. Matějček. Umožnit učitelům používat ještě nějaké jiné druhy trestů nic nezlepší, zato zhorší vztahy a také sebeúctu dětí. Přivést děti k poslušnosti se ovšem v oficiálních dokumentech jako cíl nikde nedeklaruje, to by v současnosti nebylo společensky únosné. Přece jen nežijeme ve feudalizmu, kdy poslušnost byla považována za cnost. Zato v nich najdeme ony proklamace o vedení k zodpovědnosti, samostatnosti, ačkoliv je to v tomto systému obtížně proveditelné (pokud vůbec).
Když je rozpor mezi slovy a činy, platí činy. Takovou tradiční školu zažila i naprostá většina současných učitelů. Je tedy pravděpodobné, že si toto povolání budou ve velké míře volit lidé, kteří s těmi východisky souhlasí. Dá se předpokládat, že mají zvnitřněný tzv. mocenský model vztahů. Pak je určitá skupina učitelů, kteří si zvolili tuto dráhu, protože mají láskyplný vztah k dětem a představovali si, že i navzdory systému budou k dětem hodní a laskaví.

Mohla byste trochu víc přiblížit, co si máme představit pod mocenskými vztahy?

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že pokud má někdo „navrch“ nad druhým (je silnější, chytřejší, bohatší, starší, má lepší sociální postavení atd.), může se považovat za nadřazeného tomu, kdo je na tom hůře. To ho pak opravňuje k tomu, používat svoje výhody pro svoje cíle (které zejména ve výchově a vzdělávání nemusejí být vůbec špatné či sobecké), může druhým říkat, co mají dělat či říkat, a také očekává, že to udělají. Nebo druhé vylučuje z rozhodování o věcech, které se jich týkají. Pokud se ti druzí nepodřídí, nevidí nic špatného v tom, že je k tomu různými mocenskými nástroji donutí.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení