S patnáctiletou studentkou gymnázia Denisou jsme si povídali o jejích zájmech, o tom co ji baví a přesto nejde, ale také o šikaně ve škole. 94 procent lidí s AS během školy zažije šikanu. Mnozí ji v té chvíli ani nepoznají.
Žiješ odmala v Kladně?
Moje mamka napřed žila ve Velké Dobré, a potom, když se poznala s tátou, tak se i s mým bratrem přestěhovali do paneláku na Kladně, a tam žiju celých 15 let.
Je vlastně lepší říkat na Kladně, nebo v Kladně?
To je úplně jedno. Spousta Kladeňáků říká na Kladně, spousta v Kladně, hádají se o tom docela často.
Chodila jsi do mateřské školky?
Chodila, a tam mě to i bavilo. Vždycky, když byly prázdniny, tak mamka s tátou se o mě nemohli starat, tak mě dávali ještě do jiných školek. Takže jsem vystřídala snad všechny školky na Kladně.
Školku, která funguje i přes prázdniny, jsem nikdy nezažil. Měla jsi ve školce nějaké kamarády?
Já jsem si myslela, že jsem měla kamarády, ale ti mi pak dali najevo, že mí kamarádi nejsou. Ale byla jsem tam spokojená, pokud nepočítám své spolužáky.
Připadala sis zvláštní? Měla jsi nějaké zvláštní zájmy?
Zvláštnost se projevovala v mém chování. Učitelky mi časem už ani nedávaly společné práce, a zatímco ostatní kreslili nějaký společný obrázek, tak mě posadily ke stolu samotnou, abych kreslila svůj vlastní obrázek. Pak jsem zjistila, že existují pandy. Byla jsem posedlá pandami. Začala jsem sbírat plyšáky, malovat obrázky a tak. Ale to bylo až v první třídě, ve školce ne.
Učila ses číst a psát ještě předtím, než jsi šla do školy?
Ne, až ve škole, ale celkem mi to šlo. Spíše než že bych uměla číst a psát, ale učitelky ve školce rodičům říkaly, že se chovám jako mnohem starší než ostatní děti. Žádné nadprůměrné schopnosti jsem kromě poměrně široké slovní zásoby neměla a známky se postupně taky ze samých jedniček proměnily na trojky nebo i pětky.
Když jsi začala chodit do školy, jaké to tam bylo?
Moc si to z toho období nepamatuji, ale myslím, že mě to tam celkem bavilo. Ve druhé třídě jsem se ale prý začala chovat divně. Když jsem šla domů, začala jsem brečet nebo se vztekat.
Dokázala bys říci proč?
Obávám se, že to říct nedokážu, jelikož si to ani moc nepamatuji, ale vím to pouze z vyprávění. Děsily mě učitelky, měla jsem z nich hrozný respekt, který se tedy postupem času ztratil. Stačilo, aby na mě někdo zvýšil hlas, a já to vstřebávala celý den. Z mého již “dospělejšího” pohledu jsem byla strašně otravné dítě, spontánní a impulzivní. Koncept kamarádství mě nějak minul, tudíž jsem chodila za všemi a chtěla si povídat nebo hrát, jenže mi nedocházelo, že mají svoje skupinky, do kterých nikoho už nepustí. Já žádnou neměla a byla jsem z toho smutná. Uvědomovala jsem si to hlavně, když byly nějaké školní akce… Například Vánoce, všichni si dávali dárky i já, jenže nikdo nedal dárek mně, a tak mi jedna spolužačka přinesla lego panáčka, kterého někdo zapomněl, a jiné spolužačky mi ho ukradly a zahodily.
Měla jsi ve škole kamarádky a kamarády?
To asi ano. Většina lidí, co se mnou chodila až do devítky, mě znala už ze školky. Takže jsme se znali asi 12 let. Dá se říct, že jsem měla kamarády, ale zdali by mě i oni nazvali kamarádkou, si nejsem jistá. Až na druhém stupni jsem si začala uvědomovat, že pro to, abych byla více oblíbená, můžu něco sama udělat, a tak jsem i udělala. Rozhodně jsem se zbavila nálepky divného dítěte, ale možná si získala tu zlého puberťáka. Což mi z nějakého důvodu získalo i několik kamarádek. Od osmé třídy ale pracuji na tom, abych byla sama sebou, ať už to znamená být divným dítětem nebo čímkoliv, hlavně, abych tak nikoho nezranila jen pro nějakou hloupou nálepku.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
