Červnový rozhovor se čtyřmi hraničářkami Nemáme černobílé vidění… byl velmi čtený, proto přinášíme pokračování. Tentokrát zaměřený hlavně na to, jak rodiče mohou poznat u svého dítěte v dospívání, že to není “lenost” nebo “puberta”, ale že je potřeba včas podchytit psychické problémy. Tři ženy z projektu Nejsem psychopat opět zcela otevřeně vyprávějí o své hraniční poruše osobnosti.
Hraničáři jsou hypersenzitivní nejen po emoční stránce, ale velmi citlivé mají i jednotlivé smysly, což bylo např. v době kamenné klíčové pro přežití kmene, protože takový jedinec dokázal ostatní včas varovat před nebezpečím, najít jídlo, rozeznat přítele či nepřítele v příchozím cizinci. Onen problém, tedy “porucha” nastává až ve chvíli, kdy dojde k traumatu, můžete se dočíst v minulém rozhovoru. Dnes se podělí o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti šestadvacetiletá Alena, která dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. “V České republice je bohužel stigma ohledně psychických onemocnění velké, ať už se jedná o média či laickou společnost. U hraničních pacientů je to většinou z důvodu předávání jedné špatné zkušenosti a nepochopení. A pokud se odborníci nebudou vzdělávat a informovat, budou zde pořád nálepky nespolupracujících pacientů a stigma o nás bude pokračovat nadále,” vysvětluje 26letá Bára, která pracuje v chráněné dílně. Když 32letá Sandra zjistila, jaké o nich kolují nesmysly, oslovila pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a společně rozjeli projekt „Nejsem psychopat“. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o nich dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat.
Pozná se hraniční porucha osobnosti /dále jen HPO/ nějak „zvenku“?
Alena: Zvenku se určitě nepozná. Většinou se mi stávalo, že lidi, kteří mě více poznali, byli překvapení, jaké jsem měla psychické problémy, že by to do mě neřekli. Na druhou stranu si zvláště v létě lidi občas všímají jizev. Někteří hraničáři, kteří se viditelně sebepoškozovali nebo sebepoškozují, se za jizvy stydí, skrývají je, nosí i v horku dlouhé rukávy a vyhýbají se návštěv koupaliště. Mně ve většině případů nevadí, když si někdo všimne mých jizev, jsou pro mě symbolem těžké minulosti, kterou jsem už překonala. V minulosti kvůli nim ale občas docházelo k nepříjemným situacím. Znám lidi s HPO, kteří mají rádi netradiční styl oblékání a vypadají výrazně, ale i hraničáře, kteří jsou od pohledu spíše nenápadní a nijak nevyčnívají. Co se týče působení na okolí a určitého vyzařování, setkala jsem se s tím, že mi druzí říkali, že působím tajemně nebo „jinak“, ale i s tím, že jsem na okolí působila na první dojem jako celkem normální holka. Takže rozhodně to není tak, jako bychom měli diagnózu napsanou na čele (smích). U sebe jsem si ale všimla toho, že mám na hraničáře určitý „čich“. Víckrát se mi stalo, že mi např. v nové skupině lidí byl hned sympatický jeden určitý člověk, měla jsem z něj pocit určité blízkosti, jako bych ho už déle znala, a pak jsem o něm zjistila, že je hraniční nebo prožíval podobné problémy. Holt vrána k vráně sedá (smích).
Setkaly jste se s tím, že vám někdo za nějaké projevy HPO nadával? Zesměšňoval je nebo vám říkal, kdyby ses víc snažila, byla bys v pohodě a podobné věty?
Sandra: Sem tam jsem se s tím setkávala, hlavně v dospívání. Na střední jsem nosila omluvenky s razítkem od psychiatra. “Jaké tak mladá dívka jako vy může mít problémy prosímvás?” Hmmm. Je těžké vysvětlovat lidem, že nevíte kdo jste, že si připadáte jako hmota a celý svět kolem vás je cizí, jako byste ho pozorovali z okýnka jedoucí tramvaje. Je těžké vysvětlovat, že vás bolí duše. Že máte pocit, že se nemůžete hnout a že se propadáte do země. “Ale prosimtě, to tě přejde”. “Nesmíš se tomu tolik poddávat”. Přitom někdy člověk byl v pohodě, ale jen chtěl být ve svém světě, jen tiše být, pozorovat a snít. Ale to se nesmělo.
Alena: Určitě jsem od okolí slyšela podobné věty, ale většinu z těch 10 let, kdy jsem na tom byla opravdu špatně, jsem o svých problémech nikde nemluvila, maximálně s pár nejlepšími kamarády. Měla jsem ale i období, kdy to, co jsem dlouho potlačovala, šlo více “ven”, dávala jsem víc najevo, jak se cítím a docházelo občas i k bouřlivějším projevům. Tak jsem občas slýchala, že jsem magor nebo se mi někdo vysmál za to, když jsem v nevhodné chvíli neudržela pláč… Bylo to zraňující, ale zároveň jsem to nebrala tak tragicky, protože to nebyli blízcí lidé, smířila jsem se s tím, že nic podobného nezažili a nemají bohužel empatii, aby se do člověka s psychickými problémy vcítili… Snažila jsem se jejich reakce nebrat si osobně. Ale zároveň si dokážu představit, že být někdo z těch lidí moje nejlepší kamarádka, mělo by to horší dopad. U hraničáře, který je zrovna na dně, nenávidí se, má myšlenky na sebevraždu, může odsuzování ze strany okolí (a zvláště blízkých!) tyhle pocity prohloubit. Někdy může být jedna zraňující věta poslední kapkou, po které člověk spáchá sebevraždu. Teď samozřejmě zmiňuji tu nejhorší variantu, ale myslím si, že je důležité o tom mluvit. Naopak empatie a podpora nic nestojí a může kolikrát zachránit životy… Ideální přístup k člověku s psychickými potížemi je z mého pohledu neodsuzovat, neškatulkovat, nedávat mu jednoduché rady, mít trpělivost. Když nerozumím tomu, co prožívá, ptát se ho. Ale respektovat i to, když o tom těžkém zrovna není schopný mluvit. Vidět ho jako jedinečného člověka a nechovat se k němu jinak jen proto, že má nějakou nálepku. Podporovat, ale nechovat se k němu jako k dítěti, což je přístup, se kterým se setkávám často třeba u rodin svých klientů s duševními problémy. Tímto chováním, přestože to často “myslí dobře”, své děti udržují v závislé roli, zneschopňují je, a tím jim vlastně brání v zotavení.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
